Tenhle, opět asi týdenní výlet do Tater, se uskutečnil tuším v roce 2004. Bylo nás víc než loni – já, Petr, Mirek, Tomáš Peroutka, a Tomáš „Dick“ Perný. Moc pečlivě jsem si ale poznámky nepsal. Většina mých zápisků jsou skóre z karetních partií, ale zato je jich hodně. O to víc mám ale fotek. Proto alespoň jednotlivé epizodky tak, jak jsem si je zapsal, a jak si je pamatuji:
Kolín
Stejně jako loni jsme odjížděli v noci z kolínského nádraží.
Tomíka přišla vyprovodit Anča, a jejich loučení probíhalo velmi intenzivně. Dick při pohledu na ně prohlásil, že se mu dělá špatně, a že jde blejt. Pak se ale nečekaně ujal vedení, a začal nás organizovat: “Budeme do vlaku nastupovat podle velikosti!”
“Podle velikosti čeho?” Chtěl vědět Petr.
Vlak nebyl ani zdaleka tak plný jako minulý rok. Měli jsme celé kupé jen pro sebe. Občas sice někdo přistoupil, ale nikdo s námi nejel celou cestu.
Někde u Olomouce k nám přistoupila poměrně atraktivní slečna. Petr se ihned chopil iniciativy. Vytáhl flašku a otočil se k ní: „Slečno, nedáte si s námi? Mohla by sice od nás něco chytit, ale je v tom alkohol, a to je dezinfekce.”
My ostatní jsme smíchy padli do sedaček. Ale párkrát se s námi ta slečna napila, ale jela tuším jen do Ostravy.
Pak nastaly komplikace. Dick zjistil, že nemá u sebe ani pas, občanku, prostě nic, a tak se asi hodinu skrýval před průvodčím na záchodě, aby se vyhnul kontrole. Vylezl teprve na Slovensku. Dick zase do sedačky v kupé pečlivě ukryl balíček s trávou. Naštěstí nás ani neprohlédávali, a pokud si vzpomínám, tak nám ani nekontrolovali doklady. Loni je ještě chtěli vidět, tento rok už ne.
Někde v okolí hranice se Slovenskem došlo bohužel k malé nehodě. Petr nešťastně kopnutím rozbil láhev s pivem, to se rozlilo po podlaze. Zbytek cesty jsme se lepili k podlaze, a kupé připomínalo svým odérem spíše pivovar.
V Martinu přistoupil Mirek. Byl tam totiž s rodiči na dovolené, a tak se k nám připojil až na Slovensku.
Někdo nadhodil, že je nás pět jako Rychlých šípů. Dotyčný prohlásil, že od této chvíle se náš expediční tým jmenuje Rychlé pípy, a začali jsme si rozdávat jména. Petr dostal jméno Červenáček podlé své červené kšiltovky. Já nevím jistě proč, jsem vyfasoval přezdívku Rychloflaška. Dick byl Jindra, protože měl z nás všech nejblíž k blonďákovi. Mirek změnil jen příjmení na Dušín. Rychlé šípy jsem četl několikrát, ale nepamatuju si, že by v nich Mirek Dušín tolik pil a kouřil.
Liptovská Mara
Jedno z prvním míst, kam jsme zašli, a kde jsme hodlali přenocovat, byla Liptovská Mara. Cestou k ní jsme všude u silnic četli obrovské bilboardy s reklamami na Tatralandii – obří vodní park ve stínu Vysokých Tater. Říkali jsme si, že to asi bude něco extra supek skvělého, a že by jsme se tam možná mohli zajít podívat.
Chuť na vykoupání nás přešla, když jsme to uviděli – uprostřed obilného pole trčel velký tobogán. Možná že to z blízka vypadá mnohem líp, ale z dálky nic moc.
Když jsme dorazili na břeh Liptovskej Mary, ten pohled nám vyrazil dech. Lesy na břehu, spousta loděk, v dáli na druhém břehu svítily domy Liptovského Tranvce, a uprostřed toho všeho obrovská vodní plocha, po které přebíhaly až metrové vlny… přesně jako u moře.
Chvilku ticha přerušil Tomáš. Postavil se, ukázal rukou vpřed, a celou tu nádheru popsal čtyřmi slovy: “Město, moře, kuře, stavení!”
Liptovská Mara je opravdu nádherné místo. Ráno, když jsme se pak na jejím břehu vzbudili, ležela nad vodní hladinou mlha, a druhý břeh nebyl vůbec vidět. Naprosto dokonalá iluze moře.
Chlastací komando
U Liptovskej Mary jsme spali celkem dvakrát. Poprvé hned po příjezdu, a podruhé den či dva poté, a mezitím jsme udělali takový menší horský okruh. Tohle se stalo ten druhý večer na jejím břehu:
Rozložili jsme se na břehu, a pomalu pozorovali západ slunce. Dokonce jsme si udělali malý ohýnek, když tu z ničeho nic k nám přišli dva místní chalani, a dali se s námi do řeči.
“Vy stie Češi? A zodkial ste?”
“Z Kutné Hory,” prohodil Tomáš. Těm dvěma spadly brady, vykuli oči, a chvíli vypadali, jako že před námi padnou na kolena v posvátné úctě.
“Z KUTNÉ HORY? Veď tam sa prece vyrábajů cigarety!” Vykřikl jeden skoro v nábožné úctě. Ten druhý ihned vytáhl flašku borovičky, a nechal kolovat.
“Vy máte Kutnou Horu, kde sa vyrábajů cigarety. My zase méme Prednů Horu, tam se léčí alkoholici,” pronesl ten první, aby jsme si snad nemysleli, že Slovensko nějak za Českem zaostává v počtu významných měst. A opět nechal kolovat borovičku. Pak vytáhli ubalené jointy, a opět nechali kolovat. Já jsem oboje odmítal, jsem nekuřák, a skoro abstinent. Tedy abych byl upřímný, několik kol s borovičkou jsem se zůčastnil, ale kouření ne. Ale ze zájmem jsem pozoroval jejich snahu vyrobit z pet lahve vodní dýmku, zejména proto, že obdivuju dovedné ruce.
Za chvíli byli všichni kluci v příšerném stavu – ožralý, omámení, ale ti dva slováci nechávali stále kolovat léhev a cigáro. Od té chvíle jsme jim neřekli jinak, než chlastací komando.
Po celý týden jsme spali v někde lese pod širákem. Už druhý den jsme ale museli změnit naše plány z domova, protože Mirek naplánoval místo na spaní na kopečku, který se jmenuje Medvědí vrch, a je přímo uprostřed medvědího teritoria. Plánovat předem nad mapou je sice dobrý nápad, ale neměli by se u toho ignorovat popisky. Spíš jsme se řídili metodou „Kam dojdeme, tam spíme“.
Jedno odpoledne jsme si našli pěkné místečko v nádherném lesíku. Mělo to jen dvě nevýhody – nadmořskou výšku a sklon terénu. Velmi trefně to Dick okomentoval: „Mám sice rád hodně pod hlavou, ale nemusí to být hned dvoutisícovka.“
V noci jsme spali asi na 45° svahu. Večer jsem si před nohy zabodal několik klacků, abych se o ně mohl v noci opírat, ale nebylo mi to moc platné. Stále jsem sjíždě jaksi šikmo doprava. Moc kvalitní spánek to tedy nebyl.
Naštěstí stál kousek od nás pěkný penziónek, kam jsme si došli na večeři a na snídani. Probírali jsme hlavně předchozí noc. Jak se ukázalo, většina z nás se díky svahu ráno probudila jinde, než kde usínali. Dick to ještě okořenil vyprávění svého snu, kde se mu zdálo, že napsal knihu o akvarijním potápění.
Kousek od nás byl přístřešek pro turisty. Malý srub, v podstatě jen větší dřevěný stan, aby na nocležníky nepršelo. Původně jsme chtěli přespat v něčem podobném, ale každý podobný přístřešek v Tatrách už byl ten večer beznadějně plný.
Alespoň jsme tedy využili nedaleké ohniště. Rozdělali jsme si oheň, a uvařili si čaj ke snídani. Po lavičkách z klád jsme rozložili mokré spacáky a začali se sušit v paprskách vycházejícího slunce. Mluvili a pohybovali jsme se velmi tiše, aby jsme neprobudili spáče uvnitř přístřešku.
Ticho první prolomil Petr. Mirkovo vaření čaje nečekaně okomentoval zpěvem: „Vařila myšička kočičku…“ A pak nečekaně vyhrkl: „Pamatujete na tu scénu ze sedmi statečných?“ A bez jakéhokoli varování vzal nůž, opsal rukou velký oblouk, a prudkým hodem ho zarazil do srubu. Ozvala se hrozná rána, která se rozhléhala v ranním tichu daleko po hřebeni. Všichni jsme ztuhli. Očekávali jsme, že se srub otevře, a ti nocležníci si to nečekané probuzení s námi přijdou vyřidit ručně. Kupodivu vyšli ven asi až za půl hodinky, a o té ráně do srubu taktně mlčeli. Prohodili jsme spolu pár slov, jako odkud jsme, a kam máme namířeno, a vyrazili jsme dál.
Petr Novotný
O Petrovi se mi zachovaly dvě samostatné poznámky. Není podstatné kdy a kde se to přesně stalo. Podstatné je to, že když si na to vzpomenu, musím se smát:
Během jednoho náročného výstupu jsme se celí zpocení zastavili na krátkou pauzu. Vytáhli jsme láhve s pitím, a padli do trávy. Někteří z nás si sundavali propocená trička, aby je trochu usušili na slunci. Jedním z nich byl i Petr. Po nadzvednutí trička totiž učinil veselý objev: „Hele, jak jsem se mi krásně obarvily kalhoty!“ A ukázoval nám kalhoty uprostřed béžové, nahoře zelené od trička, které namočené v potu pouštělo barvu, a dole hnědé od bláta. Připomínal tak trochu semafor.
“Nejlepší byl ten poslední výstup. To se Mirek takhle postavil…“ Petr se rozkročil, dal si ruku na srdce, druhou zvedl ve vítězném gestu. “… a pak řekl… Sakra, já už nevím co říkal, ale bylo to k věci a dobrý“.
Mirek v NSD
Mirek nám někdy ke konci výpravy v hodpodě vyprávěl své zážitky z cest po Německu. Někde u hranic ho zaujala podivná cedule, kde se jedno příhraniční městečko loučilo s motoristy. Stálo na ní:
auf wiedersehen
good bye
au revoir
rozloučit se ským
Ostatní
Na další podrobnosti si už moc jasně nevzpomínám. Pamatuji si jen záblesky, jak jsme přecházeli mělký potok po kamenech, a pak jsme si celý den sušili boty na zahrádce hospody, jak tam Dick zjistil, že někde ztratil milovanou čepičku, a že se pro ni musíme vrátit zpět do hor a hledat ji, jak jsme tam ve třech lidech v pivě prochlastali přes 1000 SK, což by na dnešní peníze bylo skoro dvakrát tolik českých korun. Na to jak se s námi Tomík a Dick rozloučili, a na poslední dva dny jsme s Mirkem a Petrem přešli z Vysokých Tater do Nízkých, a že Tatry po našem odjezdu vyhořely… Ale na detaily, ty už si moc nepamatuju.
