ZŠMF – Zimní škola matematiky a fyziky (1998) | Osobní stránka Jiřího Rohana

Zimní škola bylo jen logické pokračování letní školy. Proto osazenstvo tvořili převážně známí z letní školy.

Pomalu jsme se scházeli podle příjezdů autobusů. V této době probíhalo také první předseznamování. Když jsme se dozvěděli, že jeden z organizátorů je opět Stano, Drahuš prohlásila, že je to poněkud infantilní, spát v chatě na horách pod stanem.

Tamagoči

Petr Zima tam měl jako mnozí jiní své tamagotchi. Nebo to byl Laďa? Už nevím. Byla to digitální kočka, na které prováděl experimenty. Zjistil, že když ji nechá spát 24 hodin denně, a bude ji budit jen na malou chviličku na jídlo, bude prakticky nesmrtelná. Nám už ta jeho dvousetletá tlustá potvora lezla krkem, protože to její mňoukání bylo opravdu příšerné. Několikrát jsme mu ji málem rozšlapali, ale vždy se mu ji povedlo zachránit.

Díky němu, a několika dalším jsme tedy už první den, jen několik minut po vstupu do chaty sepsali CHARTU 98:

Charta 98

Liga pro potírání a likvidaci digitální formy života známé též pod názvem Tamagotchi. Lidé, kteří tyto zvrhlé, hnusné, zvrácené, nechutné, odporné, odpuzující zrůdy a kreatůry z duše nenávidí, nechť signují následující chartu.

Další text vybádal k potírání těch Tamanesmyslů a varoval před jejich dalším šířením. Následovaly podpisy. Charta visela celý řas pobytu na hlavní chodbě.

Seznamování

První večer byla jako obvykle seznamka oficiální. Presenci počal Halef slovy: “Je tu ještě někdo, kdo tu není?“
Když jsme ani poté napřestali křičet, vložil se do toho Stano: „Čím víc budete řvát, tím míň se budete slyšet a tím víc budete řvát… jako teď zrovna řve Jana.“
Halef si vzal opět slovo:
„Prosím vás, jsme na horách a já bych byl nerad, kdyby se vám něco stalo, nejsme na to zařízení. Naší lékárničku zatím tvoří jen jediný prášek paralenu. Také dávejte velký pozor na vybavení chaty. Pokud by se vám, dejme tomu, rozpadla postel, nepokoušejte se ji slepovat zubní pastou, ale ihned to nahlaste vedoucím a oni budou tu postel zubní pastou lepit sami.“
Po těchto varovných prohlášení nastal obvyklý seznamovací chaos. I když jsme se navzájem znali, dělali jsme z toho schválně chaos. Navíc mnoho jmen se opakovalo,což bylo velice komplikující. Proto začaly padat přezdívky. Pavel reptal nejvíc, neboť jeho starší, vyšší a svalnatější jmenovec povstal a řekl:
„Nezapomeňte, že já mám zítra rozcvičku a jsem PAVEL.“ Pavlovi tedy zůstal Pavlík, popřípadě Elektron, což ho moc nenadchlo.
Následovalo rozdělení do skupin. Já, Eva, Drahuš, Petr, Hanka, Lucka, Pavel, Koki a Tomáš jsme vytvořili paradoxně Expedici Tamagotchi (a to jsme byli zakládající chartisté :-), Mirek, Katka a spol. expedici Proklenuté… Prohnané…taky ne… jo Prokleté. Stejně si je všichni pletli. Schválně. Úmyslně jsme jim komolili jméno celý týden pobytu. Dále se utvořila Výprava čecha Karla Němce a skupina Křováci.
První noc tedy stála za to. Organizátoři prohlásili, že se letí do Tibetu a všechny zavazadla si máme dát do zavazadlového prostoru. Takže jsme si museli všechno zabalit (mohli jsme si nechat pět věcí) a až do rána to nechat ve společenské místnosti. Aby to nebylo tak snadné, navíc nám pod záminkou soutěže vzali všechny měřiče času a tužky – prý jako že přelétáme hranice a vyžaduje to hraniční kontrola..

Rozcvička

Ráno nás Pavel vzbudil s tím, že je ranní fyzická rozcvička. Vykodrcali jsme se ven a po krátké rozcvičce (čti: těžké a namáhavé šikaně, ukončené házením sněhových koulí po Puňtovi, Halefovi a hlavně Pavlovi) jsme se sešli na snídani. Tam jsem zjistil závažnou věc – český a pařížský čas na hodinkách mi nesouhlasil. To znamenalo, že si někdo s mými hodinkami hrál. Za malou chvíli všichni pochopili, že nám organizátoři nařídili hodinky o hodinu dopředu a říkali tomu Tibetský čas. Docílili tím jednu věc – celý týden nikdo nevěděl, kolik je hodin. Když se řeklo „oběd je ve dvanáct“, mohlo to znamenat jednu hodinu, popřípadě jedenáct a výjimečně dvanáct. A vždy když se někdo zeptal na přesný čas, ozvaly se přinejmenším tři různé názory.

Honíme Yettiho

V úterý odpoledne začal hon na Yettiho. Měli jsme chodit po okolních vesnicích (tvořených organizátory) a zjistit místo, kde se nachází Yetti. Jako velice dezorientační prvek zde působil Halef, který pískal na polovinu flétny a byl zcela apatický k našim dotazům. Teprve napotřetí jsme z něj dostali, že pastevcům (Vojtovi a spol.) zaběhli ovce. Když jim je seženeme, řeknou nám, kde je Yetti.
Při hledání ovcí padl dotaz, jestli tu nejsou nějaké stopy. Já jsem se rozhlídl po okolí a prohlásil, že podle tvaru a množství stop tudy prošla tlupa Křováků, ale ani jediná ovečka.
Ale ať jsem se snažili jak chtěli, ovce jsme nemohli sehnat. Nakonec se jsme do sněhu nakreslili něco mezi želvou a slonem, Vojta prohlásil, že je to jeho ovečka a poslal nás k boudě, kde se tyče vozí na provazech.
Tak jsme šli k vleku. Tam jsme našli Stana s… tuším Pavlem. Nedal se poznat obličej, měl kulicha a šálu. Stano vyskakoval a špatnou němčinou volal:
„Ýtý-telefoníre-nach-haus! Ýtý-telefoníre-nach-haus!“ (Překlad: „Ýtý volá domů!“)
Náš úkol byl prostý – vytvořit přistávací plochu pro létající talíř Ýtýho – tedy zkomoleně pro Yettiho – a u ní velký nápis WELCOME. Nevím, proč by měla být přistávací plocha na tak prudkém svahu (cca 60°), ale i tak jsme ho svými těly uválcovali.
Pak nás po družstvech svázali k sobě (Prý aby jsme nespadli do díry v ledovci – viz. přednáška první večer.) a poslali stopovat Yettiho. Vydrželi jsme to asi půl hodiny. Yettiho jsme nevystopovali, jen jsme si boty naplnili sněhem a nohy křečemi.

Tentokrát Zima netáhne – je tažen.

Večery v pokoji

Velice pestře byla zastoupena strava. Jen těch luštěnin mohlo být méně. Dát k večeři čočku s masem mohlo napadnout jen masochisticky založenou kuchařku. (Čirou náhodou tam takové byly dvě.) Zajímavě se to na nás odrazilo. Laďa v pokoji předváděl jakýsi zvláštní obřad na pročištění vzduchu. Stoupl si k oknu a se slovy „Pojď sem! Pojď sem!“ svolával čerstvý vzduch a ten špatný složitými gesty a slovy „Ty di ven!“ zaháněl. Marně.
Celý týden nás krmili převážně luštěninami. Hrachová polévka, čočková polévka, čočka s uzeným, čočka s párkem, dušený hrášek, fazolová směs… V podstatě jsme v chatě pořád větrali.

Katka Šetková

V našem pokoji to bylo skutečně cítit. Obzvlášť okolí postele Petra Zimy. Kupily se tam láhve od piva, oloupané pomeranče a použité ponožky, po týdnu mezi tím ostatním již téměř na pochodu. Prakticky. Atmosféru plně vystihuje tato fotografie:

Petr Zima ležící, spící

Přednášky

Součástí ZŠMF byly opět také přednášky. A opět velice vytříbené. Perfekní byla Puňťova o dělení koulí. Dvě hodiny nám na tabuli vysvětloval, že lze z jedné koule udělat dvě, stejně velké a naprosto identické. Velmi vhodně přitom použil komplexní proměnnou Halef. Pak Forgi vybalil pomeranč od večeře a názorně dokázal, že z jedné koule dvě nejdou udělat.
„Hele, jde to. Můžu ti to dokázat. Kdybych si vzal nekonečný papír, začal na něj psát nekonečnou řadu čísel, psal bych věčně … a nebo já to psát nebudu!„ A pokračoval dál bez ukázek.
„A šlo by ze dvou udělat jednu kouli?“, zeptal se kdosi.
Puňťa se podíval jeho směrem.
„Proč bych ze dvou koulí dělat jednu, nejsem blbej! Ale umím například udělat z Měsíce Zem a z Drahuš něco neškodnýho…„

Výlety

Z pěších výletů mi utkvěla vesnice Přebuz. Už jenom název dával tušit o světové díře. A nemýlili jsme se. Původně jsme si dohodli sraz všech tří skupin v hospodě na návsi. Vše zkomplikoval fakt, že hospoda je jen malý pajzlík, kde měli všeho všudy pět skleniček, a na pití jsme stáli frontu před vchodem.

Lyžování

Součástí zimní školy bylo samozřejmě i lyžování. Někteří na lyžích stály prvně. Konkrétně Katka Šetková. Naštěstí se objevili gentlemani, kteří ji začali do lyžování zasvěcovat. Metody měly zajímavé. Chytili ji každý z jiné strany, a sjeli s ní šusem část sjezdovky. Hlasový projev Katky při sjezdu byl asi:
„Ááánéééépomalůůnéééjááánééééchcííí!“.

Katka se učí brzdit

Katka jede sama

Nezapomenutelnou součástí zimní školy byla noční bojová hra. Museli jsme stopovat Yettiho. Když jsme se v jednu v noci proplétali mezi stromy a hledali odrazky po stromech, měli jsme toho už pomalu dost. Proto jsme uvítali, že se před námi objevil malý stan. U něho byl papír, ať jeden člen z každé expedice ve stanu přespí. Asi po půl hodině jsme se rozhodli, že se jde domů a se stanem to nějak dopadne. A taky dopadlo. Přespal tam Petr Zima.

Podařilo se mi zastavit.

Když druhý den dotáhli stan zpět do chaty, Halef úpěl neslastnými pocity, neboť jak tvrdil, ten stan byl nový. Tedy včera byl nový, teď vypadal jako ze smeťáku. Zohýbané tyče, špinavá plachta…

Poslední odpoledne jsme sháněli po okolí co možná nejvíc razítek. Potřebovali jsme je pro návrat z Tibetu. Úředníci (zastupováni našimi milými organizátory) po nás chtěli povolení pro vývoz, dovoz a kdoví co ještě. Pavel chtěl doklad, že nepašujeme sníh, Jana zase povolení o vývozu duchů a Puňťa se jen bezmocně svíjel po stole, opilý čajem. Nakonec jsme úřady tak nějak přesvědčili. Velice zajímavě to proběhlo u Jany, když jsme jí ukázali doklad o vývozu strašidel (Razítko z EXTRA SHOPU – čti ek-STRAŠ-opu.).

Ministr poslušnosti zmožený čajem.

Hrajeme divadlo

Poslední večer byl opět plný hraných scének. Družstvo Prokletí vše zahájilo. Katka v uhozeném nastrojení vyběhla do popředí a velmi živě ze sebe vysypala:
„Tak vás tady vítám, my jsme Prokletí a něco jsme si pro vás připravili.“
„Úplná Pergnerová,“ ozvalo se ze směru, kterým jsem tušil Forgyho. Měl pravdu, Katka do toho dávala fakt všechno.
Následovalo několik živých obrazů. Každý znalec Cimrmana si jistě dovede představit o co šlo. A všechny živé obrazy měly něco společného. Na každém z nich někdo močil. Konkrétně:
Obraz první – V letadle. V popředí sedí dva piloti se svačinou, za nimi je posádka. Podivný pytlík v rukou Jarky dává tušit o nechutné stravě, kterou expedice pozřela. A na konci Bára v pokleku s toaletním papírem.
Jiný obraz – V táboře. Celá skupina se zabývá převážně stavbou stanu, výjimku tvořil Mirek, který v pozadí močil.

Živý obraz

A nebo – Pád do ledovce. Jarka visí na pokraji trhliny a všichni ostatní ji tahají na laně ven. Katka tento obraz popsala slovy, že expedice se převážně zabývala jak vytahováním nešťastníků z trhlin v ledovci. Po dotazu „A kdo z vás močí?“ Jarka málem opět spadla do trhliny.
Poslední obraz – boj s celními úřady. Expedice kteří klečí před úředníky, výjimku tvořil Pýtý, který v pozadí močil.

Stavíme Stana

Lenka měla proslov o zajímavé noci ve stanu. Zde je doslovný přepis její řeči, jak ji uveřejnila v časopisu Slon:

Tepelné úspory expedice Jety aneb X poloh pro 6 lidí ve stanu pro 3 osoby

„Pokud vás Jety a problém jeho existence vůbec, ale vůbec nezajímá, pak vězte, že i vám přináší naše expedice cenné poznatky.
Při stopování Jetyho jsme byli nuceni strávit jednu noc na základně jedné předchozí neúspěšné expedice. {Tak už to chodí.}
Začínali jsme v komorním složení sestávajícím se ze tří členů, ale hrozilo nám umrznutí, jelikož v tomto počtu byly naše tepelné ztráty příliš vysoké. Naštěstí dorazil speciální tým, který má s podobnými situacemi již své zkušenosti. Jeho členové nám pomohli překonat stísněné podmínky, pokusili se nás totiž naučit hru v taroky, ale asi po 45 minutách vysvětlování k nám dorazil šestý člen a taroky jsme museli skončit, jelikož karty již nebylo kam odhazovat. Proto jsme začali řešit problém pokrytí části roviny neshodnými útvary. Navrhovali jsme například metodu domina, tj. nejdříve se svalí jeden a pak nastane drobná řetězová reakce. Ukázalo se, že tento způsob je velmi vhodný jako rehabilitační cvičení, neboť umožňuje esovité prohnutí páteře v horizontálním i vertikálním směru. Vyskytly se však dva problémy, za prvé nedostatek O2 a za druhé častá potřeba permutovat jednotlivé prvky grupy G. První problém jsme nevyřešili. {Zato jsme experimentálně zjistili, že člověk k životu mnoho vzduchu nepotřebuje – všichni přežili.} Druhý problém jsme se usilovně pokoušeli řešit experimenty, kladli jsme různé omezující podmínky, např. jsme rozhodli, že místo klasického počtu 5! (tj. 120) permutací 6 prvků v kruhu chceme použít jen 2.(3!)2/2 (tj. 12) způsobů tak, aby jednotlivá pohlaví byla rozdělena stejnosměrně. Při zkoumání efektivnosti jednotlivých poloh padaly hlášky jako např.: “Tobě tluče srdce, to je hrůza!” “Já to nechápu, proč musíš proboha dýchat?”
Zhruba v polovině experimentu jsme se rozhodli posílit rozinkami, jejichž konzumování bylo doprovázeno výroky: objekt A (výrok VA) “Někam k tobě mi spadla rozinka”, objekt B (výrok VB) “To je dobrý, mně k tobě už asi čtyři.”
Celou dobu jsme se také věnovali rozeznávání jednotlivých částí těl prvků grupy G. Výzkum probíhal metodou pokusu a omylu. {Co pokus, to omyl.} Zajímavé bylo, že některé části některých prvků G mají pravděpodobnost výskytu v určitých částech prostoru větší než 1, což nás opravdu překvapilo. {Jak koho.} Příklady raději uvádět nebudu. {Dobrý nápad.}
Ráno, když se stanem začali šířit hladové vlny, usoudili jsme, že bude lepší experiment ukončit a odebrali jsme se na snídani.
Výzkum byl narušen pouze vpádem Yettyho, dokumentovaný fotografiemi, které má k dispozici ČTK.“

V článku se tak nějak neobjevilo, že stan začal sjíždět ze svahu, na kterém byl postavený. Naštěstí se trochu zachytil za strom a nesjel až dolů na cestu. K totálnímu zašpinění přispěl taky Stano, který je ráno přišel vzbudit sněhovými koulemi.

Forgyho proslov

Největší úspěch ale měl Forgy a jeho monolog. Nepamatuju si přesně o čem mluvil, ale jeho podání bylo nezapomenutelné: přehnaná cesta, grimasy… Pro samý potlesk jsme ho málem nepustili ke slovu. Vždy, když jsme se roztleskali, přestal mluvit, vycenil zuby a začal se děkovat.
Vlastní kapitolu tvořilo fotografování. Když zahlédl někoho s foťákem, přestal mluvit a v působivém úsměvu se zazubil do objektivu. Stačilo, aby někdo zavolal: „Úsměv!“ a Forgy nasadil svůj foto-face. Pak se za stálého zubení a otáčení hlavy ptal: „Kdo fotí?“ Nikdo v tu chvíli foťák v ruce neměl, ale stejně se zazubil jako by jsme ho měli.

Forgyho proslov

Později jsme ho dokonce přestali přerušovat. Ale když začal mluvit o organizátorech, jak mizerně nás vedou, Pavel lehkým kývnutím hlavy naznačil svůj úmysl a Forgi byl vynesen ze sálu i se židlí.
Za chvíli ale byl zpět a vyzval nás, ať jdeme ven, že venku viděl Yettiho.
„A je tam zima?”, zeptal se někdo. Následovala již klasická odpověď že není, že Petr je tady.

Zlatým hřebem večera byla scénka organizátorů. Hlavními hrdiny byla Jana, Stano a Pavel, kteří se živili prodejem věcí, které ukradli lidem z lavinového závalu. Nejednou si kvůli troše peněz zával uměle vyrobili a lidi si do Tibetu (jejich působiště) dokonce objednávali. Jejich problém ale byli domorodci, kterým ukradené věci prodávali. Široko daleko byli jen tři apatičtí mniši Halef, Vojta a Puňťa, kteří za celou dobu sotva mrkli okem, a to podle titulků, která roznášela „půvabná asistentka“, byl mezi začátkem a koncem časový rozdíl asi dva týdny. Tahle scénka se prostě nedá snadno popsat, ale několik fotek snad pomůže: