Při úklidu ve svém počítači jsem narazil na své staré zápisky ze studia na Vyšší Odborné Škole v Kutné Hoře. Nemůžu odolat, prostě se s vámi o ně musím podělit:
Cvičení
Praktická cvičení probíhají stylem pokus – omyl. Většinou nám dají do ruky šroubovák, voltmetr, několik drátů a řeknou nám, ať to spojíme dohromady. Výsledek na sebe nenechal čekat – spálené obvody, přepálené rezistory, odpálené kapacitory… Podařilo se nám dokonce utajit i zničení oscilometru a zcela nového voltmetru.
Nehody byly téměř na dením pořádku. Už jsem zažil spáleniny, úrazy elektrickým proudem, šok při pohledu na výsledek testu, a jednu lehkou otravu jogurtem. Zkrátka na této škole se člověk nenudí.
Musím se přiznat, že já jsem tam měl taky několik malérů. Třeba když jsem rozsvítil tranzistor jasným bílým světlem, že připomínal LEDku. Jindy jsme zase sestavovali jednoduché zesilovací hradlo, trochu jsem zvoral nastavení proudu, a měřený obvod mi začal hořet.
Není místo
Asi pět studentů vešlo do učebny. Rozhlédli se po poloprázdném sále, kde byla zaplněna sotva čtvrtina míst a jeden z nich pronesl:
„Už tady není místo. Jdeme do hospody!“ Otočili se a vrazili do vcházející matikářky. Chvíli na sebe mlčky zírali. Pak opět udělali čelem vzad a tiše se usadili.
Kdo to bude?
Ing. Záleský: „Můj předmět není těžký. Ale už tři roky z něj nikdo neudělal zkoušku za jedna. Ale letos si myslím, že tak dva studenti by tu jedničku mohli dostat.“
„A kteří dva studenti to budou?“ Zeptal se někdo.
Martin Severa
Profesora Hrocha jsme dokonce celý půl rok udržovali v domnění, že k nám do třídy chodí jakýsi Martin Severa. Jeho jméno se ma presenční listine ocitlo asi nějakým omylem. Nebo snad si to před začátkem září rozmyslel a šel na jinou školu, ale nikomu to nenahlásil. My jsme se ale za něj vždycky podepsali do docházky. Hlavní zásluhu na tom mám zejména já a Pavel Kurtiš.
Na konci prvního semestru pak Hroch přišel do třídy a stěžoval si:
„Na poradě učitelů jsme se o vás bavili. Já jsem řekl, že plnou docházku má u nás jen jeden studen, jakýsi Martin Severa. Vypadal jsem pak jako blbec, když mi řekli, že sem žádný takový student nikdy nenastoupil!“
Něco dlouhýho
V posluchárně došlo k dálkovému předání cigaret, a to tak rychlým způsobem, že po prudkém vrhu skončili za dřevěnou obezdívkou zakrývající radiátor. Ve snaze získat krabičku Startek se Eda vyšvihl na obezdívku a zalovil tam. Když zjistil, že tam nedosáhne, obrátil se na nás a zeptal se:
„Nemá tady někdo něco dlohýho?“
Můžete hádat, co jsme mu odpovídali. Všichni měli, ale nikdo to nechtěl půjčit.
Jako by se stalo
Klečka nám o automatizaci vysvětloval složitou rovnici. Samé derivace, integrace… My jsme na to koukali s otevřenou pusou. Když Klečka konečně odtrhl oči od rovnice a podíval se na nás, musel se odmlčet. Když na něj zírá skoro třicet lidí s otevřenou pusou, asi není něco v pořádku. Znovu se podíval na rovnici a zamyslel se.
„Tak víte co?“ Vyšlo z něj po chvíli. „Tohle si pamatovat nemusíte, to zapomeňte.“
„Jako by se stalo,“ ozvalo se ze zadních řad.
Co tady děláte?
Inženýr Klečka má takový nepříjemný zvyk ptát se studentů na látku, kterou právě vysvětlil. Například jednou o mikroprocesorové technologii popisoval princip žádostí o přerušení. Přitom nám přes projektor promítal názorné schéma. Všiml si, že někteří z nás mu nevěnují dostatečnou pozornost. Proto vzal do ruky laserové ukazovátko a dal ho do první řady.
„Pošlete to do zadu támhle kolegovi.“
„Mě?!“ Vyděsil se Malina, když mu ho soused vrazil do ruky.
„Ano vám. Zopakujte studentům, co jsem vám teď řekl.“
Vojta, který do této chvíle spal, vůbec nevěděl co má říkat. Proto ukazoval na nápisy u schématu a četl je. Sem tam mu někdo něco napověděl. Jeho dialog se sousedy vypadal asi takhle:
„Tak tohle je na …..“
„Přerušení.“ Ozvalo se od souseda.
„…povolení přerušení….“
„…támhle je čítač…“
„… a čítač… tohle přerušuje…“
„… to je ten čítač, přerušuje to vedle….“
„Tam žádný čítač není!“ Ozval se třetí student.
“ No to je hrozný!“ Ukončil to Klečka, který pochopil, že se pořádné odpovědi nedočká.
„Když já jsem ještě trochu v narkóze,“ pokusil se to zamluvit Vojta.
„Tak co tady děláte?!“
„Já nevím.“
Proč si čtete knihu?
„Kurtiši, proč si čtete knihu? Čekám logické vysvětlení.“
„Je tady teplo,“ prohodil kdosi. Tím myslel to, že se Kurtiš přišel do přednáškového sálu hlavně ohřát.
„Chci vysvětlení od Kurtiše!“
„Čekám na docházku, ke mě ještě nedorazila…“, pronesl aniž zvedl oči od knihy.
Ještě!
Vyučující zapnul projektor a chtěl nám promítnout nějakou prezentaci.
„Zhasněte prosím.“ Jeden student iniciativně vyskočil a začasl mačkat vypínače.
„ Ještě!“
„ Ještě!“
„ Ještě!“ volali jsme u každého světla, až dotyčný postupně zhasl celý sál.
„Ještě projektor a můžeme jít domů…“ ozvalo se ze tmy.
Dělení
Zajímavé bylo rovněž rozdělování na jazykové skupiny. Učitelky nahnali tři třídy (200 lidí) do posluchárny a začali si nás třídit. Podle jejich seznamů mezi námi mělo být asi dvacet studentů němčiny. Jaké bylo jejich překvapení, když na výzvu „Němčináři odchod!“ se zvedli tři lidi. Mezi učitelkami zatím probíhal tento rozhovor:
„To jsou všichni?“
„Já jich tady mám patnáct, i s Bobkem!“ Ukazovala jedna z nich do seznamu.
„Patnáct?“
„Skočte se po nich někdo podívat!“ požádaly nás. Jeden kluk se zvedl a šel je najít. Když se po čtvrt hodině vrátil, zadýchaně se opřel o dveře a vyčerpaně prohlásil:
„Já je nenašel. Voni nejsou!“
Místo omluvy…
Několik našich spolužáků se na cvičení z matematiky dostavilo trochu později. Vyučující je pak odmítl zapsat do prezenční listiny.
„To nám nedělejte, vždyť jsme přišli jen o minutu pozdě…“
„Vidíte to? Místo aby se mu omluvil, ještě ho zprdne!“ reagoval jiný spolužák, který přišel včas.
Game over
Na jednu hodinu angličtiny nás dorazilo podivuhodně málo, a to hlavně proto, že valná většina kluků z intru celou noc před tím pařila. Přibližně v polovině hodiny se konečně část z chybějích objevila. Učitel chtěl samozřejmě vědět, co se stalo, a hlavně kde zbytek. Zejména jeho oblíbený žák:
„Where is Fany?“
„Fany too smoke – game over!“ Vysvětlil mu Vojta hlavně pomocí zběsilého mávání rukama ve významu je tuhej.
Čím doma topíte
Toho samého učitele Vašek Šika totálně odrovnal docela nevinnou větou, že doma topí koksem. Teprve když se po pár minutách smrtícího smíchu uklidnil, dozvěděl se, že koks je slisovaný uhelný prach. Výraz cocks totiž v angličtině znamená kohouti nebo hovorově čůráci. A topit doma čůrákama, to prostě ten nás amík neunesl.
Obraz
Já jsem se o angličtině taky pěkně vyznamenal. Hráli jsme hru, kde jeden si vzal nějaký obrázek, anglicky ho těm druhým popsal, a ostatní ho podle toho popisu měli nakreslit tak, aby se ten jejich výtvor co možná nejvíc podobal originálu.
Nevím kdo to popisoval, ale zapamatoval jsem si výrazy cliff, sea, house a plane. Samozřejmě to dotyčný říkal celými větami, ale tyhle slova to naprtosto přesně vystihují. A tak jsem nakreslil útes nad mořem, kde vedle domku parkuje letadlo. Ovšem po mém dotazu Jaký je to typ letadla – malý osobní, nebo velké nákladní? Se na mě dívali trochu divně, a pak vypuklo tornádo smíchu. Protože dotyčný neřekl plane (letadlo), ale plain (planina). Ten můj Boeing na útesu působil fakt směšně, to přiznávám, ale když se ty dvě slova vyslovují naprosto stějně…
Různé citáty a drobné postřehy:
Při zápisu do prváku na tabuli v posluchárně nám na tabuli napsali rozvrh. My jsme si ho opsali a zaplatili 15 stovek za to, že se podle něj můžeme učit. Do dnešního dne ten rozvrh nikdo nesmazal (poznamenáno asi v polovině druhého ročníku).
Nikdy by jste nevěřili, v čem všem se dá nosit do školy učení. V běžné tašce na zádech, v aktovce do ruky, v krosně, sportovní tašce přes rameno… Jeden spolužák chodil do školy zásadně v dlouhém baloňáku a učebnice si nosil v černém houslovém pouzdře, takže vypadal jako mafiánský vrah.
Jeden náš spolužák si zase jednou do školy nevzal vůbec nic kromě velké kytice pórku, ve které byly na špejlích napíchané housky a párky. Při hodině to pak pojídal tak teatrálně, že ho učitelka málem vyhodit na chodbu.
„Dokonalé měření umožnili teprve počítače. Bohužel mají tak vysoké rušení, že se k měření nedají použít.“ – ing Záleský
„Já jsem se domníval, že funkce bude opačná“ – ing Záleský po zjištění, že přilitím černého ingoustu do černé fixy získal zmizík.
„Neplňte si hlavu tím, co nepotřebujete vědět. Je to zbytečné. Vy si tam ale nedáváte ani to, co potřebujete vědět.“
„Já mám takovou poznámku – já jsem to vůbec nepochopil.“
„Dobrý den. Omlouvám se, že jdu pozdě, ale mě se nějak podařilo usnout.“
„Přišel jsem, viděl jsem, nechápu, odcházím.“
„Kde má kancelář paní Kutílková?“
„Za vchodem doleva… ale první tři metry vynechat, tam je zeď.“ – ing Fuka
Zkouška ozvučení přednáškového sálu:
„Slyšíte mě tam vzadu?“
„Ano, ale jen zepředu!“
„Jaký je obor hodnot?“
„Není třeba nikoho diskriminovat…“
„To nemůžeš říct rovnou všechna reálná čísla?“
Učitel čekal trpělivě celou hodinu na svou třídu, zatímco třída ve vedlejší učebně tiše čekala na svého pedagoga.
„Snažíme se vybavit školu nejmodernějším zařízením, jaké se dá sehnat, ale máme s tím problémy. Například objednané počítače cestou z Německa někdo ukradl.“ – na začátku prváku nejmenovaný učitel
„Můžu při placení školného žádat slevu pro studenty?“
„Já slivovici nepiju. Druhý den bych pak nemohl vydržet sám se sebou na záchodě.“ – Martin Mlejnek
I když jsou na našem ústavu dost vzdělaní profesoři, někteří nedokážou vyslovit ani název předmětu, který učí. Tak jsem se sta svědkem, jak učitelka prohlásila, že učí management. Slovo management ale vyslovila jako man-in-jam (česky chlap –v-marmeládě).
Jeden nejmenovaný pedagog o sobě tvrdil, že do třídy vchází zásadně deset vteřin po zvonění. Tím si ovšem naběhl, protože při následující hodině ho po vstupu do učebny ho čekala třída, v níž každý měl v ruce stopky, hodinky, nebo alespoň mobil, a hromadně jsme hlásili čas 36,5 vteřiny.
