Vzpomínky na Slovensko 1 (výlet 2003)

Tenhle asi týdení výlet jsme absolvoval s Petrem a Mirkem tuším někdy v roce 2003. Rok už nevím jistě. Před pár týdny jsem při rekonstrukci baráku našel fotky a zápisky z této cesty. Trochu jsem to utřídil, zalovil v paměti, a na co si vzpomínám, nebo jsem našel v poznámkách, jsem zde sepsal.

Neděle v noci až pondělí

Vyrazili jsme v neděli v 22:22 z Kolína. Tedy původně jsme v tu dobu měli vyrazit, ale vlak měl asi 10 minut zpoždění. Cestou se to zvýšilo až na 45 minut. ČD classic.

Znali jsme čísla zamluvených sedadel, a tak jsme si krátili čas u tabule s nákresy vlaků. Podle čísel sedadel, kupé a vagónů jsme z nákresu vyčetli, že by jsme měli nastoupit do třetího vagónu. V tu chvíli nás překvapilo nečekané hlášení drážního rozhlasu, že vlak Praha – Pardubice – Olomuc – Žilina právě přijel na 3. kolej. My, a někteří spolucestující jsme se zoufale vrhli přímo přes koleje směrem ke třetímu nástupišti, aby nám to neujelo. V půli cesty nás ale zarazila průvodčí, která se vyklonila z okna onoho vlaku a informovala nás, že to není mezinárodní rychlík, ale osobák do Čáslavi, a že v kanceláři asi mají bordel v papírech, protože hlásí samé nesmysly.
Za chvíli přijel náš vlak i s Petrem. Trochu nás překvapilo že nám mával z druhého vagónu, a ne ze třetího. Ukázalo se, že místo prvního (lehátkového) vozu byla připojena druhá lokomotiva, a tak z třetího vagónu se rázerm stal druhý. Rozebírali jsme tu změnu skoro až do Pardubic.
S námi v kupé jeli ještě jeden kluk a holka. Nás pět se tam tak akorát vešlo. Petrovo varování, že v Havířově přistoupí ještě další 3 nás trochu vyděsilo. Už takhle tam nebylo dost místa ani pro nás, naše bágly spolehlivě zaplňovaly všechny volné sedačky i stropní nosiče.
Ještě stěstí, že dva z těch příchozích byly malé děti, ale i tak ty děti a jejich tatínek vyplnili zbytek volného prostoru tak dokonale, že jsme museli jeden bágl vystěhovat do chodbičky, a na směny jsme vedle nich stáli skoro až do Popravdu. Byli jsme sice hodně unaveni, a plánovali jsme si na noční cestě trochu zdřímnout, ale jen v uličce byla alespoň troška volného místa a čerstvý vzduch. Když v Ostravě ten mladý pár vystoupil, děkovali jsme bohu za to, že konečně si můžeme zase všichni sednout.
Do Popradu jsme dorazili s asi 45 minutovým zpožděním. Místo plánované přestávky jsme tedy ve velkém spěchu hledali osobní vlak do Kežmaroku. Mirek nás při hledání nasměroval do nádražní haly, a to dokonce až do jejího prvního patra. Teprve opět dole na peróně nám konečně jeden výpravčí poradil správné nástupiště.

V Kežmaroku se Petr zeptal pracovnice informací na cenu cesty zpět. Při cestě přes hranice asi nasál slovenskou atmosféru, protože I s námi mluvil zásadně lámanou slovenštinou. Kupříkladu místo slov “holka”, “dívka”, “slečna” a podobně používal zásadně výraz “mačka”.
Chtěli jsme se někde dobře nasnídat. Bohužel bylo ještě hodně brzy, a tak jsme několikrát obešli střed města, než se konečně začali otevírat hospody. Svůj pobyt jsme zahájili haluškami s brynzou, a vyrazili směr Rožumberok. Tam bydlela naše kamarádka Růžena, se kterou jsme se s Mirkem seznámili na jednom táboře od matfyzu. Sice nebyla v těch dnech doma, ale alespoň jsme poznali její rodné město.
Cestou jsem si udělal první snímky vzdálených Tater. Kluci si ze mě dělali legraci, když jsem začal fotit i modrou oblohu bez mraků. Moje snímky jim vůbec přišli k smíchu. Obloha bez mraků, ryby ve vodě, pták dvacet kilometrů daleko… No, s trochou snahy je na těch fotkách poznat, co jsem chtěl vyfotit.

Za Rožumberokom jsme si našli hezké odlehlé místo, kde jsme rozbili tábor. Poblíž byly nějaké další chatky, ale v tu dobu byly opuštěné, takže nás nikdo nevyháněl. Mirek napnul mezi dvěma stromy provaz, a pomocí celty udělal jednoduchý stan.
Poblíž byla krásná, ale děsně ledová říčka. To, že má jen asi dva stupně nad nulou jsme zjistili okažitě, jak jsme do i strčili nohy, ale i tak jsme neodolali a trochu si zaplavali.

Ráno jsme vyrazili vzhůru do Tater. Tady už se moje poznámky nedochovali. Nejspíš se nestalo nic extra zvláštního, ale několik fotek z výstupu se zcela jistě najde v galerii.

Středa nebo úterý

Večer jsme dorazili do Tatranské Štrby. Díky mírnému, ale vytrvalému dešti jsme se dohodli, že tuhle noc nemá cenu hledat na spaní plácek pod stromy, ale že si pro změnu zaplatíme noc v nějakém penzionu. A naštestí jsme jeden levný skoro hned objevili.
Pokoj se sprchou jsme uvítali s nadšením, protože jsme byli už dost zaneseni špínou z horských cest. První šel do sprchy Mirek. Myslím, že Petr si otevřel lahváče, nebo něco podobného, a vyšel ven si ho vychutnat na balkon, za zvuku padajících kapek. Já jsem si zatím lehl na postel a zjišťoval, kolik ještě můžu udělat snímků. Tenkrát jsem ještě neměl digitál, ale klasický foťák na film, a musel jsem počítat každý snímek.
Za malou chvilku se z balkónu ozval řev, který se rozléhal po celém městě: “Mirku, vedle v pokoji nějaký dva šoustají! Já jim vidím oknem do pokoje!”
Mirek okamžitě vyletěl ze sprchy. Nahý, celý pokrytý mýdlovou se vrhl se na balkón za Petrem: “Uhni!” řval ještě za běhu. Co se dělo ve vedlejším pokoji netuším, balkón byl malý, a ten pár vedle toho hodně rychle nechal, když slyšel tyhle dva řvát za oknem. Jen se divím, že si to s námi nešel ten šohaj vyřídit ručně, protože kluci o jejich činosti nahlas informovali celou Tatranskou Štrbu.

Ráno jsme vyrazili na nádraží, a tak vlakem na Štrbské pleso. Musím říct, že tak hezké nádraží jako ve Štrbě jsem do té doby ještě neviděl.

Na štrbském plese se mi kluci zase smáli, že fotím, něco, co se vyfotit nedá. Konkrétně ryby ve vodě. Ale ony se na těch fotkách dají rozeznat, v tom se kluci spletli. Jen není poznat, že to jsou ryby.

Bohužel se začalo velmi rychle kazit počasí, a tak jsme většinu dne strávili v hospodě u piva.

Když déšť ustal, vyrazili jsme dál. Bylo sice mokro, ale jinak se nám šlo docela dobře. Větší část cesty jsme probírali naše zážitky z cest a způsob, jakým si balí Petr batoh. Já s Mirkem jsme nechápali, proč si ze spacáku udělal klín, kterým drží batoh v největší možné vzdálenosti od zad, a jak je možné, že se při chůzi nepřeváží dozadu.. Mirek se za chůze pokusil vypočítat polohu těžíště jeho těla. Myslím, že ho našel asi půl metru za jeho zády. Uznával ale možnost jisté odchylky, protože neměl zrovna po ruce kalkulačku a matematické tabulky.

Místo na spaní jsme nalezli na břehu jakési vodní nádrže. Na to, aby to byl rybník to bylo příliš malé. Rozestřeli jsme pod sebou celty, a ulehli do spacáků. V noci sice chvilku trochu mžilo, ale naštěstí už nepřišel tak silný liják jako odpoledne.
Ještě jsme se trochu zasmáli Petrovi, že s tou kapucí ve spacáku vypadá napůl jako píďalka, a napůl jako permoník, ale už se stmívalo, a tak jsme šli spát.

Ráno jsme se probudili do vlhkého, ale nádherného jitra . Mirek si místo snídaně zapálil ranní cigárko, já vleže fotil okolní mokrou trávu a rybáře, který se usadil na druhém břehu vodní nádrže.
Když jsme se vymotali ze spacáků, a lehce posnídali, šli jsme se alespoň symbolicky opláchnout ve vodě. Tam Mirek objevil raka. Následovala další fotka, která byla klukům opět pro smích. Mirek si vyzul boty, a šel raka chytit.

Za chvilku jsme ho ale zase pustili zpátky do vody, a vydali se směr Poprad. Byl to náš poslední den na Slovensku.
Nešli jsme tam ale přímo. Cestou jsme se najedli v penzionu Rysy (tak se tam jmenuje každý druhý), a vyrazili dál.
V Popradu se Petrovi podařil zajímavý nález – objevil na zemi novou krabičku plnou cigaret. Protože z nás tří kouřil jen Mirek, a to ještě jen vlastnoručně zabalená gigára, pokusil se Petr využít krabičku ke sblížení s místními “mačkami”, a nabízel je kolemjdoucím děvčatům. Podrobnosti se nedají vyprávět, ale nakonec si je od něj nějaké holky přeci jen vzaly.

Chvilku jsme ještě poseděli u nějaké místní hospody na otevřené zahrádce na náměstí, a kecali s místními slováky.
Vlak nám jel poměrně pozdě, až po desáté hodině, takže jsme měli času dost. Cestou na nádraží jsme se pokoušeli fotit noční památky Popradu. Převážně šlo o malou kašnu a modrou telefonní budku. Nic lepšího jsme bohužel nenašli (byla tma), ale ve foťácích nám každému ještě několik snímků zbývalo, a chtěli jsme je za každou cenu využít.