Výlet na Lichtenstein

Minulou neděli jsme si udělali výlet na zámek Lichtenstein. Od Herrenbergu je to jen asi 40 kilometrů.
Ráno jsme vyrazili vlakem do Reutlingenu. Od tamtud jsme pak šli pěšky až na zámek. Ráno začalo jako velmi horký den. Později se lehce zatáhlo, a párkrát jsme lehce zmokli, ale vůbec nám to nevadilo. Těch pár kapek nám po tom pařáku spíš přišlo vhod.
Nevyrazili jsme ale hned po příjezdu do Reutlingenu. Naše první starost byla najít nějakou restauraci a poobědvat. Jenže na to zatím bylo hodně brzy, a tak jsme ze začátku jen hledali vhodné jídelní zařízení, pokud možno ve směru k zámku Lichtenstein. I když je Reutlingen moderní město, má jako mnoho jiných Německých měst krásné historické jádro.

Mlýny

Když se řekne mlýny, vzpomenu si na geniální hru divadla Sklep. Ale o ní tu teď řeč nebude.
V centeru Reutlingenu je na řece několik opravdu pěkných zachovalých historických mlýnů. Mám rád tyhle baráčky, ve kterých je nádherně zkombinována krása, historie a technika.

Na té druhé fotce je vodní pila. Když majitel viděl, že si ji fotíme, kolo nám na chvilku pustil a nechal nás i nahlídnout dovnitř. Přitom se nás vyptával, odkud jsme a tak. V tu dobu nám ale už poměrně dost kručelo v břiše, a tak jsme se rychle rozloučili a vyrazili do jedné vyhlídnuté japonské restaurace.

Sushi

Oběd v japonské restauraci stál za to. Objednávka jídel byla mezinárodní komedie. My mluvili česky a anglicky, servírky japonsky a trošku německy. Doruzumívali jsme se spíše rukama nohama, došlo i na obligátní češtinu pronášenou velmi velmi pomalu, aby ji ty holky „rozuměly“. Pavel občas prohodil i pár ruských slovíček. Mám pocit, že těm rozuměly nejlíp. Většinou jsme jen ukazovali na podivné nápisy jako „Muh Phad Bai Graban“ (to jsem měl já) a doufali, že je to jídlo a ne jméno kuchaře.
Honza se jim navíc pokoušel vysvětlit, že nechce žádný hrášek, protože je na něj alergický. To byl hodně veselý moment. Hlavně když jim ukazoval v menu fotku jakéhosi salátu, který tvořil výhradně jen samotný hrášek. Uzavírali jsme pak sázky, jestli mu rozuměly a žádný mu tam nedají, nebo jestli mu naopak přinesou tu hrachovou mísu. Ale tak nějak jsme se nakonec domluvili a japonky odběhly pro objednané jídlo.
Když ho přinesly, nastal menší zmatek, protože jsme netušili komu co patří. Všechno vypadalo skoro stejně. Jen Pavel měl svou porci místo v talíři servírovanou v půlce ananasu. My ostatní jsme to měli na miskách, které ze spodu udržoval teplé malý kahan.

Několik z nás si dalo jako předkrm sushi. Většina z nás držela hůlky poprvé v životě, a taky to bylo vidět. Honzu jsem si musel natočit, jak poprvé v životě s hůlkami ochutnává pravé japonské sushi. Tímto se mu ještě jednou omlouvám, že se opět stal mým terčem, ale podívejte se sami: vy by jste to nenatočili? Na jeho obranu musím přiznat, že nebyl jedinný, kdo měl s hůlkami problémy. My češi jsme prostě zvyklý jíst jinak. Nejlépe řízek do ruky (v Německu schnitzel) a ukusovat.

Honza s Davidem měli to samé. Většinu toho ale nechali na talíři, protože i když se těm holkám pokoušeli vysvětlit, že nechtějí nic ostrého, měli to z nás všech zdaleka nejpikantnější. Trochu to prý připomínalo kebab naproti od hotelu, který se musel zapít minimálně dvěma litry vody, protože jinak by nám asi chytil jazyk plamenem. Ale celkově jsme byli spokojeni, jídlo to bylo dobré. Jen ty japonky se nám asi smějí ještě teď, protože takové šašky jako jsme byli mi tam asi moc často nevidí.
Venku jsme se seskupili na skupinové foto.Pavel si půjčil Radkův foťák, a protože neměl stativ, vypůjčil si ceduli s nabídkou té japonské restaurace. Foťák na něj šikovně postavil, nastavil samospoušť, a tak vznikla tahle skupinová fotka.

Ještě než foťák spustil, ozval se zvuk auta, které vyjíždělo z garáže. Bohužel mu v cestě stála ta cedule s foťákem. Bylo to načasováno téměř na vteřiny. Po vyfocení snímku se Pavel hrdině vrhl do cesty přijíždějícího auta, aby zachránil Radkův foťák, a zároveň s ním strhl reklamní poutač z cesty jen pár milimetrů před nárazníkem vyjíždějícího bavoráku… No, trochu to dramatizuju, ale tak nějak to opravdu bylo.
Skupinových fotek vzniklo za ten den několik. Bohužel já nejsem fotogenický typ. Na pásku u boku jsem měl pouzdro na foťák, a to napínalo moje tričko tak, že na těch fotkách vypadám mnohem širší než doopravdy jsem. Taky jako obvykle foťák spustil ve chvíli, kdy se šklebím jako blb. A z podivného důvodu mám na všech skupinových snímcích z tohoto dne zavřené oči. Tedy když nepočítám ty z Lichtensteina, na nich mám sluneční brýle. Proč, řeknu za malou chvilku. No, profesionální model ze mě prostě nikdy nebude 🙁
Od nádraží jsme k zámku ušli odhadem tak 20 kilometrů. Na mapy.cz jsem sice naměřil jen 14 km, ale měli jsme hodně zacházek. Počítám i to courání městem při čekání na čas oběda.
Cestou jsme se pořád zastavovali a zdržovali. Většinou našich zastavení tvořili autobazary. Kluci obcházeli nabízené vozy a počítali, o kolik jsou tu levnější než v Čechách. Měl jsem chuť jim utéct a počkat na ně až na Lichtensteinu. Hromadný lístek na vlak jsem měl já. Ale na druhou stranu jedinou navigaci sebou měl Pavel, a ten se právě zabýval nějakou levnou ojetou fábií. A tak jsem stejně musel čekat, když jsem neznal správný směr.

Alergie a puchýře

Už od rána Honza neustále kýchal. Celý víkend měl vlastně problémy, větší či menší. David taky, ale ne tak intenzivně. Já jsem si z nich tak trochu utahoval, že jsem taky alergik, ale jsem absolutně v pohodě. To ale netrvalo dlouho. U jednoho autobazaru totiž kvetla bříza. Nevím, jestli to byla právě ona, nebo něco jiného, ale brzy jsem po celém těle cítil návaly alergické reakce. Lehké pálení dlaní, zrudnutí předloktí, a hlavně oteklý obličej. Příležitostně jsem si sluneční brýle sundaval a vyfotil svůj obličej, abych se na sebe mohl podívat. Byla to katastrofa. I když mi oči v průběhu výstupu na Lichtenstein částečně splaskly, v pondělí jsem v práci pořád vypadal jako číňan. Proto jsem sluneční brýle ten den už skoro neodkládal, abych neděsil lidi.
Aby nebylo těch zdravotních komplikací málo, během závěrečného výstupu si Honza vymknul kotník. Možná ne přímo vymknul, ale zbytek cesty kulhal. My ostatní jsme měli alespoň puchýře na nohách. Největší potíže s chůzí měl Pavel.
Asi nejlíp na tom byl Radek. Neměl žádnou alergii, a ani žádné puchýře na nohách. Já jsem si děkoval za ten vinikající nápad jít v botách na běhání. Jsou lehké, větrají, jsou dobře odpružené, a hlavně je mám o dvě čísla větší než ostatní boty. Pokud jste nikdy neběhali, tak jen taková vysvětlivka: boty na běhání se kupují zásadně alespoň o půl čísla větší, protože při běhu noha obvykle trochu nateče, a tak je dobré mít volnější boty. A upozorňuji, že mi z nohy vůbec nepadají ani přes ten dvoučíselný rozdíl.

Lichtenstein byl vidět už z dálky. Musím ale přiznat, že nejdřív jsme si mysleli, že zámek je někde úplně jinde, a chtěli jsme zamířit k úplně jiné budově na horizontu. Když jsme ho konečně bez jakýchkoli pochyb poznali, moc se nám nechtělo věřit, že by jsme došli až tak daleko a vysoko.

Němci mají možná hodně předností – pořádkumilovnost, přátelskou povahu… ale schopnost značit směr, kreslit mapy, vyvěšovat směrovky, a vymyslet jednoduchý a univerzální systém značení turistických tras, to tedy rozhodně nemají. Zatímco Klub Českých turistů již přes sto let značí a do map zakresluje každou pěšinku, Němci v tomhle za námi výrazně zaostávají. I když jsme narazili na poměrně přehlednou a jasnou mapu, dokázali jsme zabloudit už po dvaceti metrech, protože jsme se ji pokusili věřit. Cestu lesem jsme také našli spíše pomocí intuice.
Tedy tak hrozné to zase nebylo, ale alespoň v systému turistických značek by se od nám mohli učit.

Strmá a klikatá lesní cestička nás konečně docedla až k zámku. Cestou jsem několikrát opravdu z blízka viděl lesní myšky, ale bohužel jsou to opravdu plachá zvířátka. Ani jedna z nich nepočkala, až vyndám foťák. Snad někdy jindy…

Lichtenstein

Zámek je opravdu náderný. Je ale mnohem menší, než se zdá. Zámecký komplex ale malý není, obsahuje hodně budov, například kapli, knihovnu, starou pevnost… ale samotná budova zámku je relativně malá. Tedy malá na zámek.
Zaplatili jsme si jen tu nejzákladnější prohlídku asi na půl hodiny, ale existují i delší prohlídky, se kterými se dostaneme i do ostatních budov. Na to jsme už ale bohužel neměli čas. Navíc jsme přišli akorát na poslední prohlídku před zavíračkou.
Uvnitř je spousta zajímavých věcí. Třeba „sklenička“ na šampaňské, která byla veliká jako její původní majitel. Aby se z ní mohl napít, byli k tomu potřeba tři lidi: jeden ji držel, druhý do ní naléval, a ten třetí z ní pil.
Nebo také pár pěkných originálních zbrojí, mečů (včetně jednoho opravdu pěkného rituálního), děl a pušek. Z jedné se prý dalo střílet jen jednou za dvacet minut, protože ji každý výstřel hodně rozpálil, a muselo se chvíli čekat, až vychladne. To už se dnes nevidí. Tyto staré zbraně se sice nedají s dnešními srovnávat, ale mají v sobě jednoduchost a krásu. Kam se hrabe třeba taková puška M-16! To je jen sterilní kus železa.
Pokud budete mít cestu kolem, rozhodně se tam podívejte, nebudete litovat. Hlavně ten výhled je úchvatný.
Na fotce se podívejte na černou štěrbinu ve skalní stěně pod mostním pilířem. Je to východ z únikové chodby. A i když teď vede do prázdna, dříve prý tam byla schůdná cesta, ale bouřky ji postupně zničily.

Stále se zlepšuju ve focení, ale jak je vidět na následujících snímcích, ještě na tom musím pořád pracovat. Občas nevhodně vybraný profil, ktrý má za následek přesvětlenou oblohu, nebo ten palec v rohu jedné fotky… Ten palec mě mrzí, ale tu fotku jsem tu chtěl zveřejnit, a ten palec se mi nechtělo odstraňovat. Alespoň to vypadá zajímavě.

Na fotkách je postupně vidět vstupní brána s padacím mostem, pohled z druhé, poněkud netradiční strany zámku, a hlavní obytný komplex se vstupní branou. Uvnitř jsme sice nebyli, ale předpokládám, že tam jsou soukromé místnosti současného majitele. Ten je přímý potomek původního šlechtického rodu, ale na zámku nežije.

Jedna z budov nyní slouží jako restarace. Přišli jsme tam těsně před zavíračkou, a tak už měli jen teplé pivo. Kluci ho do sebe rychle hodili a vyrazili jsme domů. Cesta dolů byla snažší a rychlejší, a za chvilku jsme byli na autobusové zastávce. Vracet se pěšky na nádraží by trvalo několik hodin, a poslední vlak do Herrenbergu jel ani ne za hodinu. Autobus, vlak… cesta do hotelu byla poměrně rychlá s snadná, tady už nemám o čem vyprávět.

Na fotce  je výhled ze zámku. Tak přes tyhle vesničky jsme šli. Reutlingen je někde za tím kopcem vlevo. Tam odtud jsme ráno vycházeli. Většinou jsme šli podél hlavní silnice, která je místy vidět.
Do hotelu se asi v půl desáte večer místo nás vrátila skupinka invalidů. Kulhali jsme, teklo nám z nosu, mě pomalu splaskával otok obličeje, ale rozhodně jsme byli s dnešním zážitkem spokojení, a nelitovali jsme té námahy.

Na závěr ještě uvádím několik historických dat o zámku:

Zámek Lichtenstein

Občas si ho lidé pletou s hradem Liechtenstein v Rakousku, který má podobné jméno, ale jinak nic společného.
Zámek Lichtenstein (německy Schloss Lichtenstein) je pohádkový hrad nacházející se blízko vesnice Honau v pohoří Švábská Alba v německé spolkové zemi Bádensko-Württembersko. Jeho název napovídá, že je postaven ze světlého kamene (lichten = světlý, jasný, stein = kámen).
Kolem roku 1200 byl na jeho místě postaven hrad, který byl v pozdějších dobách dvakrát zničen. Poprvé při říšských válkách (něm. Reichskriegs) roku 1311 a podruhé jej zničil blízký městský stát Reutlingen roku 1381. Hrad pak již nebyl obnoven a postupně se rozpadl.
Roku 1802 se území dostalo do vlastnictví krále Friedricha I. Württemberského, který si zde postavil lovecký hrádek. Roku 1837 převzal vládu jeho synovec Vilém z Urachu, hrabě Württemberského. Ten, inspirován románem Wilhelma Hauffa zvaným Lichtenstein, nechal hrad v letech 1840 – 1842 přestavět podle romantického novogotického stylu. Zámek se podobá hradům v románu – vysoká věž, úniková chodba atd.