Po prvních čtrnácti dnech našeho druhého školení v Německu jsme se opět dostali na jeden den domů. Já jsem ho využil opravdu naplno. Mimo jiné jsme totiž měli něco jako třídní sraz kombinovaný s oslavou narozenin.
Sobotní dopoledne jsem měl částečně volné, ale moc dlouho ta chvilka na odpočinek netrvala. Kolem poledne jsem vyrazil z domova zařídit si pár věcí, mrknout se do obchodů v Kolíně, které mají otevřeno i v sobotu, oběhnout pár známých, co možná nejdřív dát auto bráchovi, aby mohl jet za příbuznými do Sadské (vlastní má rozbité), a pak od dvou hodin se zúčastnit třídního srazu. Ale jen do sedmi, v sedm jsem měl další akci na bowlingu u Jetky.
Ale i když jsem si to všechno tak pěkně naplánoval, nakonec jsem z toho stihl sotva polovinu. Například když jsem konečně ukončil kolečko po známých a nákupech, a zastavil břed bratrovým domem, docela mě překvapilo, že nikdo není doma. Brácha nakonec moje auto nepotřeboval, a do Sadské se dostal jinak, jen mi to tak nějak zapomněl sdělit. Požádal jsem tedy místo toho mámu, ať mě i s několika vzorky německého pivovarnického průmyslu odveze na místo třídního srazu. A konečně jsem ten den mohl zpomalit na normální rychlost.
Jen tak mimochodem, cestou přes Kutnou Horu do Kolína jsem potkal průvod historických hasičských vozů. I když jsem zrovna řídil, vytáhl jsem foťák:
Na třídní sraz jsem dorazil mezi prvními. Samozřejmě jsem kluky moc rád viděl po tak hlouhé době. Vybalil jsem z tašky vzorky německého piva „Das echte schwaben bräu marzen“ a začal zjišťovat, co je u nich nového.
Jen co jsem dopil první pivo, vrhli jsme se na fotbal. Rozdělili jsme se do týmů po třech, a Vláďa Dupal se vytasil s rozlišováky – tašku žlutých triček několika velikostí. Proč je sebou má a zrovna v tak hojném počtu nám bylo zřejmé hned po jejich obrácení. Na jejich zadní straně totiž byl nápis velký nápis KDU-ČSL, pod tím „spolehliví v těžké době“ a „Kutná Hora – přívětivé město“. Vláďa se nám přiznal, že je třetí na kandidátce do městského zastupitelstva. Někteří z nás na oko protestovali, že nebudou nástrojem politické propagace, ale to jen tak, aby byla nějaká legrace.
Každý z nás hráčů měl v sobě alespoň jedno pivo, takže nešlo o moc technickou hru. Tedy hlavně z mé strany. Navíc jsem si tam nějak namohl nohu, takže jsem při tom dost kulhal. Ale sranda to tedy rozhodně byla. Hlavně když jsme asi třikrát kopli míč do potoka, a jak jsme ho lovili. Naštěstí proud vody nebyl moc silný. Spíš naopak. Spíš jsme jen velmi trpělivě čekali, až k nám míč pomalinku dopluje a zároveď jsme doufali, aby nikde v mělké vodě plné kamenů neuvázl. Bohužel měl proud sklony zanášet míč na druhý břeh od nás, takže jsme si při lovení museli pomáhat různými klacky.
Pomalu se rozjíždělo opákání a grilování. Vláďa Dupal začal připravovat steaky a ražničí, my jsme si dělali chutě. Nelinka si sedla vedle mě k ohni a začala mi vykládat, že „musíme hlídat oheň“. Jo, bylo to tam prima, ale já jsem se nemohl moc zdržet. Čekala mě ještě cesta přes město a ráno cesta do Německa.
