Slovenský víkend aneb „Prebudený des“

Po pracovně hodně náročném dubnu jsem si konečně vzal dovolenou. Nemám v plánu nic velkého, jen pár menších samostatných akcí, a tohle byla první z nich – víkendový výlet na Slovensko. Nerad jezdím sám, a kamarádka Jana přijala moje pozvání.
Plán byl jednoduchý – v sobotu vyrazit k zámku Bojnice u Prievidzy, přespat v nějakém penzionu, prohlídnout si zámek a v neděli večer se vrátit. Jenže je to dlouhá cesta a měsečko Bojnice je moc zajímavé místo, a tak se k tomu přibalilo několik dalších atrakcí a exkurzí, ale o to lepší výlet to byl.
A tak jsme vyrazili. Předpověď hlásila deštivo, ale my jsme měli všude horké a slunečné počasí.

Peklo na D1 poprvé – parkoviště

To slovo peklo je v tomto případě trošičku přehnané. Po D1 jsem jel jen asi jedenáct kilometrů (já i navigace jsme dávali přednost menším silnicím), ale těch cca jedenáct kilometrů jsme jeli v děsném vedru krokem něco přes půl hodiny. Ale dalo se to vydržet. Slovo peklo se hodí až v tom druhém případě, cestou domů, ale k tomu se dostanu.
Cestou v koloně jsem pořád musel myslet na jeden vtip. Byla to fotka jednoho mostu s nápisem „Účelem D1 je aby se co možná nejmíň pražáků dostalo do Brna„. Patrně to asi nebyl vtip. Zácpa, betonové desky místo asfaltu… No, pokud možno se týhle dálnici příště vyhnu.
Při focení jsem se snažil dostat do záběru jak auta vepředu tak i zpětné zrcátko, aby bylo vidět frontu před námi i za námi.

A ještě jednu fotku si neodpustím – tohle jsem vyfotil poblíž Slavkova:

Buchlov

Cestou jsme jeli kolem moravského hradu Buchlov, a ten jsme si rozhodně nemohli nechat ujít. Už před časem mě zaujala jedna historka, která se k tomuto hradu váže, a to známý příběh o lípě kterou zasadili kořeny vzhůru. Hlavně kvůli tomu jsem ho vybral za místo naší zastávky. Je to opravdu krásný moravský hrad.

Hrad byl mnohokrát přestavovaný, takže prohlídka připomínala cestu bludištěm. Uvnitř se nesmělo fotit, ale na střeše to možné bylo. Tohle je jedna z těch co jsem tam vyfotil.

Z výkladu mi utkvěly dvě věci. První se stala v jedné věžní místnosti. Průvodkyně se nás upozornila, že tohle je nejteplejší místnost na hradě, a zeptala se nás zda uhodneme proč.
„Jsou tu kamna,“ prohodil jsem. Průvodkyni to dost rozesmálo. Pak dodala, že to je hlavně proto, že jsou tu skoro dva metry silné zdi které zadržují teplo.
Druhá událost se stala v egyptské kryptě. Jeden z bývalých majitelů tu zamechal pravou egyptskou mumii. Prý to byl svatební dar pro manželku. A shodou okolností prý z výklenku té místnosti v noci vychází přízrak čené paní.
„Přízrak se objevuje v tomto výklenku. Proč, to nikdo neví. Obchází po hradě, a když dokončí svou procházku, zmíní tam, kde je na stropě ten tmavý flek…. ŘACH!!!“ Všichni jsme nadskočili leknutím. Průvodkyni upadl svazek klíčů zrovna ve chvíli, když jsme byli všichni nejvíc vystrašeni přítomností mrtvého egyptského kněze a historkou o přízraku, a hlavně těsně před tím než jsme si v hlavě mohli přebrat jestli to je pravda nebo ne. Tak tomu se říká načasování.

Zámek Bojnice

Bojnice je opravdu krásný Slovenský zámek. Když se najednou vyhoupl nad obzorem, byl to krásný pohled.

Ubytovali jsme se v maličkém pensiónu v pokoji s výhledem na zámek. Fotka by tu někde měla být. Měli jsme po tak dlouhé cestě hlad a tak jsme si hned zašli na večeři. Byla sice mod dobrá, ale moc jsme se na ni nemohli soustředit, právě jsme hráli hokej se Švédy, takže jsme každou minutu na mém mobilu sledovali aktuální vývoj zápasu.
Po večeři jsme se ještě šli projít kolem zámku. Zrovna byl úplněk, a i když mám jen malý kompakt, a byla tma, myslím že se mi podařilo udělat docela pěkné fotky.

Prohlídka zámku

Ten víkend tam bylo docela živo. Stánky, hrstka dětských atrakcí a hlavně na zámku probíhala muzejní akce „Prebudený des“. Místo klasických prohlídek se v prostorách hradu odehrávaly scénky strašidelného příběhu, kde všichni měli děsivě bílý makeup.
Nevím, jestli to byli profesionální herci či jen nadšení průvodci, ale byl to opravdu pěkně sehraný příběh. Byl mi něčím povědomý. Nevím, jestli se jednalo o pověst, legendu či o pohádkově přikreslený skutečný příběh. Na začátku se baronka dozví, že její manžel byl zajat v bitvě s turky, a ti požadují vysoké výkupné. Jenže on a nemá dost peněz. Zadluží se, prodá veškerý majetek, požádá o pomoc čarodějnici, temná nemrtvá stvoření, a nakonec se upíše i ďáblu.

Na všech hradech se provádí stylem „Toto je rytířský sál, toto je ložnice, na stěně visí obraz…“ Stejně si z toho nic nezapamatujete. Tohle divadelní představení sice podobné informace neposkytne, ale o to víc vám utkví v hlavě.

A tak jsme procházeli chodbami, kde na nás vyskakovali mrtvolně bledé postavy, raraši, z rakví vylézaly mrtvoly… A v každém větším sále nám odehráli scénku, která posunula děj o kousek dopředu. A některé jejich nápady byly opravdu výborné. Třeba když baronka žádá o pomoc raracha, byla v místnosti téměř absolutní tma. Narušoval ji jen slabý svit červené lucerničky a rarach, který si svítil do obličeje baterkou. Každou chvíli ji zhasnul, odešel pár kroků a zase ji rozsvítil. Takhle neustále mizel ve tmě a objevoval se na nečekaných místech. Jednou se najednou objevil jen pár centimetrů přede mnou, a dost jsem se lekl. A nebyl jsem sám, udělal to víc lidem. Snažil jsem se poznat, kde se objeví příště, ale nešlo to. Tma byla opravdu velká, a v tom přešpapování návštěvníků se jeho lehké krůčky snadno ztratili.

Dva raraši

Tohle byla nejveselejší scénka ze všech. Dva raraši v jakémsi skladu mrtvol a kouzelného vybavení. Jejich hlášky byly opravdu skvělé. Třeba poznámka směrem k modrému rarachovi: „Chcel som pomocníka, a oni mi poslali takého Avatára!“
Do scénky dokonce zatáhli jednu holku z návštěvníků. Prý že to provádějí příjem nových mrtvol. Jeden ji zpovídal, druhý zapisoval.
„Ako sa voláš?“ Zeptal se ten modrý.
„Já som Monika.“
„Nauč sa o sebe rozprávať v minulom čase,“ prohodil a vzal do ruky obrovskou sekeru.
„A nechcela by si sa volat Tina? Lebo já so volám Rytmus… Odkiaľ vlastne jsi?“
„Z Piešťan.“
„Napiš bahno,“ obrátil se na svého kolegu. Po trošce přeměřování ji ještě přesvědčili k zazpívání „Prší prší“ a pustili ji opět mezi nás.

Asi nejlepší postavou ze všech byla Smrt. Měla tvář z jedné strany lidskou, z druhé děsivě mrtvolnou, prostě nádhera. Vše dokresloval nádherný hlas plný rozumu, citu a chladu. Ta dívka se na tu roli opravdu hodila.

Celý příběh zakončil příchod satana, připlazili se čerti a nad námi se zjevil obrovský drak… Opravdu působivé.

Bojnická ZOO

Kousek od zámku je i místní Zoo. Moc jsem tam ale nefotil, spíš jsme si ty zvířátka užívali. Myslím, že jsem poprvé v životě viděl živého medvěda. Nepamatuju si, že bych ho někdy před tím viděl na vlastní oči, dokonce ani v Zoo. Ale něco málo jsem tam přeci jen vyfotil:

Bohužel se část areálu právě renovovalala, takže jsme neviděli vlky. Ty bych si vyfotil moc rád.

Hornonitriansky banský skanzen

Po návštěvě ZOO jsme měli ještě dost času, a zaujal nás hornický skanzen poblíž. Hlavně Janu, která pracuje jako průvodkyně v Kutnohorském muzeu stříbra, a ten náš důl zná opravdu dobře. Jenže ten náš důl je ze středověku, ručně vykopaný, a zde jsme měli moznost vidět těžbu uhlí pomocí moderních technologiích.
Najít ten skanzen nám dalo opravdu práci. Moc cedulí k němu zrovna neukazuje, a párkrát jsme se museli ptát na cestu. Myslím, že při jeho hledáním jsem projel víc benzínu než při cestě od hranice k zámku. Nakonec jsme to ale našli. Hned u vchodu nás uvítala pracovnice ochranky, která měla radost, že jsme dorazili. Ne, nečekali nás, ale zatím tam  byli jen čtyři zájemci o prohlídku, a to bylo dost málo. S námi jich bylo už šest, a to je mnohem lepší číslo. A jak jsme brzy zjistili, tak čtyři z návštěvníků jsme byli češi.

Jako vždy na podobných místech začala prohlídka školením o bezpečnosti. Pak nám dali pláště, helmy, tašku přes rameno s nouzovým dýchacím přístrojem a světlo. Baterie byla poměrně těžká, nosili jsme ji v té tašce s dýchacím přístrojem. Od ní vedl kabel ke světlu, který nám visel kolem krku. Horníci ho mají připevněný na helmě, ale my by jsme si tak svítili do očí, tak jsme ho raději nechali volně viset av případě potřeby ho vzali do ruky a nasměrovali potřebným směrem. Nemohl jsem si pomoct, ale připadal jsem si jako borg ze Star treku, po těle mi vedly kabely, tvar toho světla…

Pak nás důlním vláčkem zavezli dolů do dolu. Nebudu vám vyprávět podrobnosti o těžbě nebo o důlní technice, na to si do nějakého dolu na uhlí zajeďte sami. A doporučuji, je to opravdu zajímavé. Jen tu zveřejním pár fotek na ukázku.

Domů – peklo na D1 podruhé

Z dolu jsme se dostali na parkoviště skoro přesně v pět odpoledne. A rovnou jsme vyrazili domů. Cesta po Slovenských silnicích byla v pohodě. Chvilku nás trochu brzdila jedna autoškola, ale nakonec nám uhnula na Blavu a my mohli naplno vyrazit domů.
Až do Brna to šlo v pohodě. U Brna jsme začali pozorovat na obzoru mraky a blesky… Ale když jsme do toho vjeli, nastal konec světa.
Dálnice D1 byla strašná už ve dne, ale ve tmě, v dešti a hustém provozu to bylo peklo. Moje stěrače už mají gumy poměrně opotřebované, popraskané. Jeden konec je dokonce roztřepený. To, co padalo z nebe by nezvládly ani nové stěrače. A když mi jeden kamion ohodil přední sklo tak silno vrstvou vody, že by se v ní dalo plavat, musel jsem nějakou dobu jet absolutně poslepu. Musím se přiznat, že tak velký strach o život už jsem dlouho neměl. Svůj jízdní pruh jsem jen tak matně tušil podle vzdálenosti od kraje dálnice, čáry pod vodou nebyly skoro vůbec vidět.
Po dálnici jsem jel skoro sto kilometrů, takže jsem si užil dost děsných chvilek. Volant jsem svíral tak silně, že jsem dostával křeče do zápěstí.
Když jsem konečně u Jihlavy z dé jedničky sjel, oddechl jsem si. Na 38-ičcce bylo míň aut a kupodivu i míň deště. Pořád jsem pravý jízdní pruh jen matně tušil v odlescích světel mého auta a odrazek na patnících, ale mohl jsem zpomalit na nižší rychlost beze strachu, že se mi na zadní kufr přilepí padesátitunový kamion.
Ale několik perných momentů tam bylo. Třeba v Havlíčkově Brodě jsem se i s autem brodil skoro v půlmetrových vlnách za přihlížené asi dvou posádek hasičských posádek, které se tu vodu marně pokoušeli nacpat do kanálu. Ale dopadlo to dobře. Domů jsme dorazili sice pozdě, ale v pořádku.

Byl to prima víkend. Myslím, že si brzy zase někam vyrazím. A čím dál, tím líp. Na závěr ještě přidám jednu fotku, kterou jsem ihned zařadil do své galerie kuriozit a zajímavostí.