Objevil jsem zajímavou akci, na které jsem prostě nemohl chybět. Neviditelná výstava – akce pořádaná slepeckou organizací. Není nic zvláštního na tom, co je tam vystavené. Pointa je v tom, že nic z toho neuvidíte. Skrz výstavu totiž procházíte naprosto potmě, a exponáty si musíte osahat, očichat nebo slyšet. Dokážete poznat svět kolem vás bez očí?
Rád se zůčstňuji neobvyklých akcí, a tohle je opravdu něco neobvyklého. Kde jinde si zaplatíte za to, že nic neuvidíte?
SPOILER ALERT!!! V následující části popisuju, co všechno jsem tam nahmatal. Pokud se chcete na výstavu sami podívat, nečtěte dál, jinak se připravíte o velká překvapení. Máte poslední šanci přestat číst a vyrazit na výstavu sami, nezkaženou mými poznámkami o tom, co se ve tmě skrývá! A věřte mi, že to rozhodně stojí za to!
Do temné části jsme vyrazili celkem čtyři. Já, nevidomá průvodkyně Barbora, moje kamarádka Gábina a mladá holka Jana, která sice uměla perfektně česky, ale později se zmínila že její rodina je z Moskvy. Měla i takový lehký ruský přízvuk.
Bylo velice zajímavé, být sám v absolutně temné místnosti jen s třema holka, a moct se rozhlížet jen s pomocí rukou. Bohužel, většina z toho co jsem nahmatal byly jen neživé věci.
Sedací souprava s televizí
Byl jsem první, kdo narazil na první exponát výstavy. Podle zvuku bylo jasné, že jsem nakopl židli. Pak jsem nahmatal botník, věšák… Pustil jsem holky před sebe, aby i ony mohly zkusit své štestí, a jako první identifikovat věc, kterou najdou po hmatu.
Na začátku byla kuchyň s ledničkou, mikrovkou a nádobím. Nože a vidličky z bezpečnostních důvodů chyběly. Pak přišla na řadu koupelna. Gábina nám oznámila, že se asi dostala do telefonní budky, ale když nahmatala sprchu, poznala, že je to jen sprchový kout.
Pak tam byla sedací souprava, počítač, telefon, fax, sifonová láhev…
Holky mi nevěřily, že jsem tady ještě nikdy nebyl, protože jsem dokázal bez problémů všechno poznat jen po letmém ohmatání. Problém mi dělal jen nápis na televizi, když jsem nedokázal rozluštit název značky. Ale to je spíš problém Sony, že píše tak zdeformovaná písmena.
Následovala ulice. Obklopily nás zvuky jedoucích aut, byly tam zábradlí, trafika, stánek s vystavenou zeleninou, přechod pro chodce a pravé auto, v němž jako první Gábina poznala Trabanta. Někdo sice utrhl část typického znaku ve tvaru Z, ale poklepáním na kapotu se dal snadno poznat bakelit.
Po umělé ulici následoval les s hájovnou a několika zemědělskými nástroji. Nahmatali jsme lopatu, vidle (s tupými hroty), hrábě, stůl s polní lahví, parohy, kbelík…
Barbora nás navedla k poličce se zajímavým nástrojem. A prý, jestli ho poznáme. Sáhl jsem tedy směrem doleva, našel poličku, a nahmatal něco měkého.
„Vypadá to jako plyšák,“ řekl jsem po ohmatání. Barbora se podivila, prý že nic takového tu být nemá. A šla si tam sáhnout sama. Po chvíli zkoumání jsme došli k závěru, že to tam asi nechal některý z návštěvníků. Ten záhadný nástroj ležel hned vedle, ale jen já jsem v něm poznal hoblík bez železné čepele. Není divu, holky jsou z města (Gábina z Prahy, a Jana má kořeny v Moskvě), ve městě se hoblík tolik nepoužívá. Tím jsme v podstatě v hájovně skončili, protože Jana odmítala pokračovat v sahání na stěny, protože jsou chlupaté 🙂
U hájovny byl les s lávkou přes potok. Ozývaly se zvuky lesa, a kolem nás vonělo jehličí. Mohli jsme nahmatat i kmeny stromů. Barbora nás navedla na úzkou lávku, která se klikatila přes zurčící potok, a vedla do další části, muzea.
Trabant u přechodu pro chodce
Osahávat sochy byla sranda. Třeba zmenšená socha Davida. Holky nevěřily, že je to socha muže, a v jednom kuse si to hmatem ověřovaly.
Rozbitá socha muže, který drží na hlavě velkou kouli mi dala asi nejvíc zabrat. Asi proto, že jsem stál z hodně špatné strany. I když jsem tušil, že je to Atlas, nějak se mi nedařilo nahmatat hlavu. Ruce jsem našel hned, ale vedly k tělu bez hlavy… I to tělo bylo někde jinde, než jsem čekal. Teprve po chvíli mi Barbora prozradila, že tělo je zproucené pod tíhou toho, co nese. Až pak jsem našel hlavu. Byla skloněná dolů na prsa, a Atlas klečel.
Barbora pak řekla malou nápovědu pro holky, které pořád ještě netušily o koho jde. Že prý tu věc na jeho zádech drželi dva lidi, ale ten druhý jen krátce. A že jeden z nich se jmenuje jako něco, co se dá koupit v knihkupectví.
„A ten druhý se jmenuje jako lepidlo,“ prohodil jsem. Barbora se šíleně rozesmála a řekla, že si to musí zapamatovat. Teprve pak jsme holkám řekli, že je to socha titána Atlase nesoucích na zádech Zemskou klenbu, a že ten druhý byl hrdina Herkules.
Na konci řady soch bylo zajímavé sousoší tří postaviček. Barbora řekla, že ty krajní jsou velmi těžké. A měla pravdu. Pod rukama se mi objevilo něco podivného, co patrně má kudrnatou srst. Ale po asi dvou minutách ohmatávání jsem si tipnu, že je to kokršpaněl. A měl jsem pravdu. Podle Barbory to skoro nikdo nedokázal poznat. Holky zatím uprostřed identifikovaly sádrového trpaslíka. Poslední byla soška něčeho s velkýma ušima. Napadlo mě to skoro okamžitě, ale slovo Fenek jsem řekl až po důkladném ohmatání. A opět správně.
Teď už to musí opravdu znít jako vychloubání, ale já jsem se nikdy plně nespoléhal jen na oči, hmat a ostatní smysly trénuju průběžně celý život. Dělal jsem doma pokusy jako holit se žiletkami jen pomocí levé ruky, holit se potmě, když se jdu v noci najíst, nerozsvěcím si…
Po muzejní části jsme se přesunuli do baru, kde nám Barbora nabídla pití. Kávovar byl bohužel rozbitý, ale měla lahve s Colou, Fantou a ještě pár dalších věcí. Zjistil jsem, že jsem jako jedinný v místnosti, kdo má sebou peněženku. Navíc jako jediný muž v místnosti jsem měl už ze slušnosti platit za slečny. Jako obvykle 🙂
Vyvinula se z toho zajímavá debata o mincích. Barbora uměla pomocí hmatu poznat jakoukoli českou nebo euro minci. Ukázal jsem ji tedy něco, co ještě neznala – britskou 50-ti pencovou minci ve tvaru velkého sedmiúhelníku. A nechal jsem ji osahat i ostatními. Britové totiž mají zajímavé mince – čím mají menší hodnotu, tím je ta mince větší.
Ve „viditelné“ části nám pak ještě Barbora ukázala psací stroje na brailovo písmo, elektronickou lupu a spoustu drobných pomůcek. Třeba držák na vajíčka, loupač česneku, nebo mluvící váhu. Na tu si ale nikdo netrofl stoupnout, aby neslyšel kolik váží 🙂
Už se moc těším, až narazím na nějakou podobnou akci. Tohle bylo opravdu nezapomenutelné.
