Německo podruhé – Stuttgart

Druhý víkend strávený v Německu jsme si udělali výlet do Stuttgartu. Vyrazili jsme chvilku po snídani (11 hodin… no, vždyť byla sobota 🙂
Vlaky v Německu nás opravdu překvapily. Když se náš vlak blížil k nástupišti, byl neuvěřitelně tichý. Skoro jsme se ho až lekli, když se nečekaně objevil vedle nás. Nějaké ty zvuky sice vydával, to ano, ale to se nedalo srovnávat s českými vlaky. Zatímco německé vlaky brzdí tiše a pomalu, české vlaky vletí na nádraži maximální rychlostí, a pak se pokouší zabrzdit na místě. Kdy už české dráhy pochopí, že to jde i bez toho děsného skřípění, po kterém praskají okenní tabulky v celém okolí.
Na prvních fotkách je nádraží Stuttgart Hauptbahnhof. Jak jsem se díval na internetu, je přibližně stejně staré jako pražské Hlavní nádraží, a shodou okolností také právě prochází rekonstrukcí – ale mnohem menší.

Kousek od nádraží začíná Königstraße – hlavní a nejhezčí ulice ve Stuttgartu. Něco jako v Praze Václavské náměstí nebo ulice Na příkopě. Spousta obchodů, umělců, nějaký ten kostel, památky… Ulice pak plynule navazuje na Schlozzplatz, hlavní náměstí a centrum města.
Na Königstraße bylo kromě obchodů také velké množství umělců. Některé jsem si prostě musel vyfotit. Hlavně toho, co maloval na zem křídami. Měl totiž kolem svých kreseb napsané poděkování za finanční příspěvky – a to i v češtině!

A tady je Schlozzplatz, hlavní náměstí Stuttgartu:

Po obědě, kdy jsme ochutnali další typická německá jídla v nádherné hospůdce Amadeus jsme vyrazili za dalším cílem – do muzea Mercedes-Benz.
Metro ve Stuttgartu je ve srovnání s pražským komplikovanější, složitější, ale v mnoha ohledech lepší. Má sice menší vlakové soupravy, ale ty zase nejezdí jen pod zemí. Některé soupravy vyjíždějí i na povrch a nahrazují tak i tramvaje. A nejen to. Některé soupravy po vyjetí na povrch vjedou na vlakové koleje a je z nich regulérní vlak – obdoba S1 vlaků v okolí Prahy. Jinými slovy tu mají vlaky, metro a tramvaje v jednom. Nejde říct, kde končí metro, a kde začíná vlak. Ta hranice prostě neexistuje.
Další podstatný rozdíl oproti Praze je ten, že na jednom nástupišti jezdí více linek. Musíte si tak dávat pozor, do které soupravy nastupujete. Čili stejný systém jako mají autobusové zastávky nebo vlaková nádraží. Jenže v podzemí. Chce to trochu cviku, brzy se v tom systému vyznáte. Já jsem byl ze začátku zmatený, ale teď musím uznat, že je to výborný nápad a navíc skvěle udělaný.
My jsme tam ze začátku hodně bloudili, a skoro hodinu nám trvalo se dostat na správnou zastávku. Většinu času jsme pendlovali mezi stanicemi v okolí Schlozzplatzu, a hledali linku U11. Po zhruba té hodině jsme se konečně dostali tam, kam jsme chtěli – do blízkosti muzea Mercedes-Benz. Museli jsme k tomu použít několik jiných linek a párkrát přestupovat. Až po vystoupení poblíž muzea jsme z jízdního řádu náhodou zjistili, že linku U11 jsme najít ani nemohli. Jezdí jen při výjimečných příležitostech, například fotbalových zápasech a jiných kulturních akcích. Nejbližší podobná akce byla až další den, jakýsi „Hip-Hop balet“. Netuším, co by to mělo být, ale asi něco strašného. V mé představě něco jako rapová verze Labutího jezera.
Cestou k muzeu jsme šli kolem místa, kde má brzy vypuknout Volksfest. Původně zemedělská slavnost, která nyní probíhá spolu s pivní slavností a lunaparkem. Je to druhá největší slavnost v Německu po Oktoberfestu – wikipedia. Příští týden se tam chceme všichni podívat.

O Stuttgartu se občas mluví jako o kolébce automobilismu. Před více než sto lety tu vynálezali první auta a motorky pánové Daimler a Benz. Auta značek Mercedes-Benz, Porsche a Maybach jsou všechny vyráběny ve Stuttgartu a okolních městech.
Byl tu vyroben i slavný první VoltzWagen brouk podle návrhu Ferdinanda Porsche. Prostě to co je pro českou republiku Mladá Boleslav se svou automobilkou Škoda, tak to samé je pro němce Stuttgart. A právě proto jsme zamířili do muzea Mercedes-Benz.
Větší část expozice byla dostupná za 8 EUR, ale my jsme si vystačili s tou částí zadarmo. I tak bylo na co se dívat:

Zpátky do centra nám cesta zabrala jen asi deset minut, když nepočítám čekání na autobus, a přestupovali jsme jen jednou. Ještě jsme se trošku prošli po Königstraße, obhlédli obchody a jeli domů. Metrem. To by u nás doma rozhodně nešlo. Nasadli jsme do metra, po asi pěti zastávkách jsme vyjeli ven z pozemních tunelů pod centrem Stuttgartu na běžné vlakové koleje, a jako regionální vlaková souprava jsme dojeli až do cca 30 km vzdáleného Herrenbergu. Tedy v podstatě až „domů“.