Tato “hrůza” se odehrávala v Blansku u Brna, kde se nacházeli škvoři, klíšťata, škvoři, matfyzáci a další škvoři.
Den před odjezdem do Brna se mi udělalo poněkud nevolno a tak jsem situaci zachraňoval jak se dalo. Proto jsem na místo dorazil poněkud předávkovaný paracetamolem. Raději vynechám jednu nepříjemnou událost, která se udála v Brně na nádraží, když jsem si dal do bezpečnostní skříňky na nádraží svůj batoh a na dvě hodiny se vzdálil.
Když jsem si ho pak chtěl opět vyzvednout, můj veškerý um a páčení zámků šel do háje a já v časové tísni lítal po nádraží a sháněl někoho, kdo umí tu zas…nou bednu otevřít. Přivolaná výpravčí, spuštěný bezpečnostní alarm a… Neříkal jsem na začátku, jak že tuhle příhodu vynechám?
Po příjemném uvítání na nádraží (Cituji Ondru: „Tak vás tady vítám a doufám, že máte rádi škvory.“) jsme museli s narvanýma báglama vystoupat asi tři kilometry do kopce. To vše v počasí, při kterém by se na silnici daly smažit vajíčka.
Celý pobyt se dal přirovnat k pobytu ve válečném táboře. A také to tak organizátoři vzali. Celotáborovou hru umístili do válečné zóny srbského Kosova. První noc nám šátkama zavázali oči, jako že jsme jako převáděni přes hranici do Maďarska a následovně do Ruska a asi hodinu nás tahali po okolí. Když už ani převaděč nevěděl, kde jsme, měli jsme si šátky rozvázat a vrátit se do tábora. Když jsme se v půl třetí v noci vrátili, byli jsme úplně hotoví. Naštěstí se snámi moc nepárali. Organizátoři nás chytli s historkou, že jsme byli zadrženi hraniční hlídkou a že jsme zajatci v táboře. Na čela nám fixem napsali identifikační čísla, nalakovali nám nehty na rukou černým lakem a poslali nás spát.
Lakování nehtů se pak stalo naší oblíbenou zábavou. Téměř každý den jsme si pak u nás ve stanu s Mirkem, Lenku a Štěpánkou lakovali nehty na černo.
To, že jsem byl ve stanu s Mirkem by vydalo na článek samo o sobě. Spojeným úsilím jsme na podlaze vytvořili barikádu z báglů a na zbylých místech jsme během pobytu vytvořili tlustou vrstvu použitého prádla a špinavých ponožek. Večer se nám pak lépe usínalo – nadechli jsme se a následovalo bezvědomí.
Ke spaní se vztahuje ještě jedna událost. Konkrétně jde o tento rozhovor, který probíhal tuším mezi Michalem Wokounem a Lenkou Zdeborovou:
„Jak se tady spí?“
„Ty chceš spát? V noci je to tady nejlepší.“
„Tak víte co? Celý ten týden tady nikdo nebude spát! Vyspat se můžeme doma!“
„Prima. Takže pokud by jsme definovali den jako období mezi dvěma spánky, tak jedeme večer domů.“
Večerníček
Večery jsme většinou trávili společně u ohně. Většinou jsme si zazpívali za doprovodu kytar Ondry a Pavla. Vyprávěli jsme si historky, příhody… Forgy dal k dobru dokonce i večerníček o Maxipsu Fíkovi. Pamatoval si je totiž všechny zpaměti a tak nám jeden díl odvyprávěl. Jeho hlas se dojemně linul tichou krajinou až do tohoto okamžiku:
„… a najednou Ája spadla do rybníka!“
„Žbluňk!“ – ozvalo se od potoka, jak se nějaká žába rozhodla vykoupat. A nádherná, dojemná situace byla v háji. Všichni jsme se váleli smíchy po zemi a Forgy už nebyl schopný večerníček dovyprávět.
Moravský kras
Jeden den jsme si zpestřili návštěvou Moravského krasu. V paměti (a zejména v notesu) mi utkvěly tři hlášky průvodce. Takto okomentoval okolní prostředí, když jsme na loďkách pluly podzemím:
„Co se zde do vody namočí, asi na hodinu ztvrdne. Minule zde byl zájezd důchodců, kteří si zde nabírali do flašek.“
„Tady je část nazývaná divadlo. Občas se zde sehrají takové věci, jako Potopení Titaniku, nebo 20 tisíc mil pod mořem.“
„Tady je voda hluboká 120, 130 a někdy až neuvěřitelných 140 centimetrů.“
Bodyguardi
Další událost, na kterou se nedá zapomenout, byla hra na Bodyguardy. O co šlo: byly vylosovány VIP osoby a jejich bodyguardi.
„Takže teď vám rozdáme Á-čtyřky. Udělejte si z nich papírové koule.“ A nato začal Michal vytahovat papír. „Hergot co je tohle?“
I když balík původně vypadal jako arch obyčejných papírů A4, vyklubal se z něj dlouhý pás papíru do tiskáren. Určitě jste to už někdy viděli – takový papír, stejně široký jako A4, ale měří to klidně I několik desítek metrů. Po stranách jsou otvory pro podavače papíru. Michal na to chvíli nevěřícně koukal.
„Nevadí,“ prohlásil a začal papír trhat na kusy. My jsme si pak z těchto kusů vyrobili papírové koule a začala hra.
„Tak co bude trestem pro prvního poraženého?“
Petr: „Může mi třeba donést snídani až do postele…“
„…a pak vyklopit na xicht!“ Dokončil jeho myšlenku Pavlík.
Mafie v kasínu
Večer naše táborová hra pokračovala pod názvem „Mafie v kasínu“. Dostali jsme speciální l´argant de Voleurs (Zlodějské peníze). K dispozici z her byla ruleta, několik karetních her jako BlackJack, pak tam bylo několik kostek… Ale JAK jsme peníze získali! Jedním z našich hlavních příjmů totiž byly směnky. To každý napsal několik směnek a pak je prodal pořadatelům. Později jsme tyto směnky dražili za vyhrané peníze (pokud nějaké byly). Nebyly to totiž klasické směnky na peníze, ale na různé úkony. Zde je ukázka těch nejzajímavějších – připojil jsem i komentáře, které se ozývaly na adresy jejich majitelů a hlavně dlužníků:
„Strčím hlavu do rybníka. Jarka“
Reakce Ondry: „Zajímavé. Nespecifikováno čí hlavu a na jak dlouho.“
„Dojdu na třešně. Štěpánka „
„To je hezký,“ ohodnotil to Michal Wokoun. „Ale nikde není napsaný, že je taky doneseš.“
„Majitel této směnky mi může plivnout na záda… u rybníka.“
„Škoda slin, které flusne vedle,“ prohodil opět Michal.
„Sním arch papíru. Jarka“
„Neuvedena velikost… Tak A4, ale mám jen tvrdý kartón,“ prohodil Michal.
„Na zvoleném místě ve zvolenou dobu budeme zpívat koledy. Iva a Káťa“
„Majitele této směnky probudím polibkem. Lucka“
Elektron: „Zavazuji se, že po celou 1 hodinu nepronesu křivé slovo (s velkým sebezapřením) proti majiteli této směnky.“
„Majiteli této směnky sním snídani či oběd nebo večeři. Možno i více. Mirek.“
„Můžete mi vlézt na záda.“
Nejúspěšnější a nejcennější Směnka:
„Majiteli této směnky donesu čerstvé, teplé rohlíky až do postele. Petr“
Jakub Černý vystavil velice zajímavou směnku:
„Nechám se hodit do čistého rybníka.“
S provedením tohoto činu nebyly žádné problémy. Až na tu čistotu rybníka. Sešlo se totiž poměrně dost směnek s tímto a podobným textem:
„Hodíme Jakuba do rybníka.“
„Hodím Jakuba Černého do rybníka…“ a zhruba 5 dalších
Hodně dalších se zase nabízelo, že zazpívají ve dvě hodiny ráno před hotelem Panorama.
Dražba byla dočasně přerušena, když Wokec při pokusu přejít od židle ke stolu upadl. Někdo mu totiž přivázal tkaničky k židli. Chvíli se sice pokoušel zjistit kdo to byl, ale když poznal, že je to marné, nechal toho a pokračoval v dražbě.
Já jsem vytvořil směnku tohoto znění:
„Na požádání NEzazpívám jakoukoli píseň podle výběru.“
Bohužel, při čtení se všichni shodli, že jsem se přepsal. A tak Michal Wokoun to NE přeškrtl. Marně jsem upozorňoval, že to NE tam bylo napsáno úmyslně.
Moje chvíle dodržet to, k čemu jsem se upsal, přišla druhý den před obědem. Přitáhli mě do společenského sálu, Michal vytáhnul kytaru a začali vybrat písničky. Ještě naposledy jsem se jim to snažil vymluvit. Hlasitě jsem prohlašoval, že já bych mohl zpěvem rozhánět demonstrace. Že zpívat neumím. A hlavně jsem neustále zdůrazňoval, že na směnku jsem napsal NEzazpívám. Nedali mi ale jinou možnost, a tak jsem spustil:
„Sevérní výtr jekrutýáý… “ všichni ostatní vyvalili oči. Dokonce ani Michal, který mě doprovázel na kytaru, a podle mého soudu byl zkušený hudebník, tyhle zvuky neznal. Ostatní se jen smíchy svíjeli na zemi.
Konečně jsem dozpíval a na závěr jsem ještě jednou omluvně prohodil „Já jsem ale napsal, že NEzazpívám písničku podle výběru.“
„To taky nebyl zpěv,“ prohodil Michal ještě v deliriu. Na moje pěvecké číslo plynule navázala Katka s Ivou, a zazpívaly slibované koledy. Jejich výstup nás zaujal natolik, že jsme se přidali a vznikl z toho asi hodinový vánoční koncert. Čas od času se k nám do místnosti vloudili i ostatní hosté hotelu, vyjevení, co se to vlastně děje. Slyšet vánoční koledy v parném červenci, to tu ještě nebylo.
Loučení
Před posledním obědem proběhlo velké loučení. Někteří z nás, například Forgi totiž odjížděli dřív.
„A teď si připijeme na další shledání,“ zakončil Ondra svou řeč.
„Až budete otevírat ten šampus, dejte pozor, ať špunt nerozbije lustr!“ Upozornil nás číšník. Všichni jsme vzhlédli ke stropu, kde viselo asi deset velkých skleněných koulí – typické osvětlení hospod osmdesátých let. Ondra jen chvíli přemýšlel a pak nasměroval hrdlo lahve na zeď. Jenže od té zdi se špunt logicky odrazil a silně cinkl o zmíněný lustr. Naštěstí ho ale nerozbil. Pak následoval přípitek. Tuším že Martin Wokoun si vzal slovo, pronesl řeč o tom, jak jsme si to tady užili,
„Pronikání do kosovské politiky se uskuteční večer a zejména v noci. Tak se připravte na noc, budeme pronikat!“
Po těchto dojemných slovech místní zaměstnanec propadl vlně smíchu, a to tak divokému, že začal pro zklidnění mlátit hlavou do zdi a když to nepomáhalo, dobrých pět minut se uklidňoval v kuchyni. My jsme to přes zeď velmi dobře slyšeli.
Když vynechám lovy na škvory (výbornou zbraní se ukázaly mat-fyz-chem. tabulky a pět centimetrů krejčovského metru na porovnávání úlovků), byl to výborný týden.
Celou cestu domů jsem se divil, proč mám tak těžký bágl – vždyť jsem tam toho tolik nechal. Vůbec mě nepřekvapilo, že ten rozdíl tvořilo deka škvorů čisté váhy.
