Tak tenhle tábor byl ten nejlepší ze všech, na kterých jsem kdy byl. To sice říkám pokaždé, a pokaždé taky tvrdím, že to byl taky ten nejhorší, ale pak jedu zase na jiný… Tento tábor zahajoval sérii táborů pořádaných Matematicko – Fyzikální fakultou univerzity Karlovy, jinak řečeno MATFYZem, kterých jsem se zúčastnil.
Už cestou tam byla legrace. Když jsme na autobusovém nádraží čekali na autobus, Mirek s odlehčením shodil své zavazadlo na zem. Ale s jeho zvedáním nijak nespěchal, a tak přijíždějící autobus na něj tak trochu najel. Mirek jen s klidem silným kopnutím vyprostil bágl z pod kola, zvedl ho a nastoupil.
Asi za dvě hodiny jsme dorazili do Prahy. Po krátké jízdě načerno v metru jsme dorazili na Massarykovo nádraží – jen necelou minutu po odjezdu vlaku. Ještě jsme ho dokonce zahlédli v dálce. Na další vlak jsme čekali asi dvacet minut. Čekání jsme si krátili soubojem s místním počítačem. Měl velice jednoduchou funkci – měl ukazovat příjezdy a odjezdy vlaků, a hledat vlaková spojení, podle toho, co jsme si s pomocí asi pěti tlačítek vybrali. Zápolit s tlačítky bylo peklo. Byl to úplně první druh informačních počítačů, jaké si České dráhy pořídily, a tak to nebyl zrovna moc vymakaný kousek. Uživatelsky přívětivý byl asi jako trakař bez kola. Než jsme si našli v paměti jména cílové a výchozí stanice, trochu jsme se zapotili, nehledě na to, že počítač mezi nimi spojení nenašel, a vrátil ukazatele na údaje, které tam byly už při našem příchodu.
Pak nastal čas odjezdu dalšího vlaku. Našli jsme jeden, o kterém jsme si mysleli, že to je ten náš, a naštestí jsme se i trefili.Ve vlaku jsme si našli zcela prázdné kupé. Usadili jsme, a Mirek se ihned vyklonil ven z okénka:
„Přistupujou dvě mladý kočky! Doufám že jdou sem,“ oznámil mi.
„Sem přijde tak akorát stokilová šedesátiletá bába,“ jen tak jsem poznamenal. Měl jsem pravdu. Ty dvě kočky kolem našeho kupé přešly, aniž by na nás jen stočily pohled. Zrovna jsme byly uprostřed diskuse o matfyzáckých hrách, když k nám přistoupily do kupé dva starší lidé. Ta tlustá bába byla jedním z nich. Usadili se, a já s Mirkem pokračoval v rozhovoru:
„Mirku, a co ta Mafie?“ Ty dva starší lidi vyvalili oči, a Mirek zatím s klidem začal vysvětlovat pravidla hry Mafie. Nemyslím tu počítačovou hru, ale jakýsi matfyzácký výtvor, který se hraje třeba i týdny v kuse ve volných chvilkách na koleji. Mirek stále opakoval výrazy jako vražda, poprava a podobně, jen slovo hra jsem tam ani jednou neslyšel. Ti dva důchodci tak byli moc rádi, když jsme konečně vystoupili.
Na nádraží se k nám přidalo ještě pár dalších členů letní školy, a tak jsme do tábora jsme dorazili i s davem budoucích matfyzáků.
Seznamování
Seznamování proběhlo velice hravým způsobem. Rozsadili nás do kruhu a postupně jsme se představili. Aby jsme ty jména lépe vryli do paměti, zahráli jsme si takovou seznamovací tleskací hru. Každý dvakrát tleskl a s každým tlesknutím řekl své jméno. Hned na to tleskl dvakrát a s každým tlesknutím řekl jméno někoho jiného. Účelem bylo, aby tato štafeta proběhla mezi name všemi, a my si tak lépe zapamatovali naše jména. Hráli jsme to několikrát, ale vždy se stejným výsledkem. Pokaždé to skončilo u dvojice Michal – Lenka. To bylo samé:
„Michal, Michal – Lenka, Lenka.“
„Lenka, Lenka – Michal, Michal.“
„Michal, Michal – Lenka, Lenka.“
„Lenka, Lenka – Michal, Michal.“ atd do zblbnutí. Tato hra měla dva důsledky. Poznali jsme Lenku a Michala (alias Punťu), a když někdo řekl jméno Lenka nebo Michal, hned se odněkud ozvalo: „Michal, Michal – Lenka, Lenka.“
Stano
Nejoblíbenějším vedoucím byl Stano. Okamžitě jsme vymysleli a dodržovali heslo: „Je lepší spát pod Stanem, než pod Chirackem (Jackem). Někdo to rozvedl, že pokud všichni spíme pod Stanem, implikací z toho vyplývá, že Stano je nutně sexuální maniak. Jediný, kdo naše nadšení nesdílel, byl sám Stano. Prohlásil něco neurčitého a zalezl do stanu s malým “s”.
Rozcvičky
Na denní rozvrh jsme si zvykli rychle. Výjimku tvořily jen rozcvičky. Nikdo z nás je neměl moc rád. Laďu dokonce musely ze stanu vytáhnout i se spacákem, aby se vůbec odhodlal vstát. Skupinka vedoucích ho chytla za nohy a táhla ho ven. Laďa udělal poslední obranné gesto a pokusil se vráti do stanu alespoň po rukou. Vlivem silného protitahu vedoucích ale doslova během po rukou zacouval před stan. Pokoušel se sice píďalkovitým pohybem vrátit zpět, ale to mu nedovolili.
Přednášky
Každý den (s několika výjimkami) jsme měli ráno po snídani přednášky. Všechny byly na téma matematika nebo fyzika. Tyto přednášky byly obvykle čtyři, vždy dvě proti sobě. Takže jsme šli jen na dvě vybrané. Jednou jsem na přednášky šel poněkud později – tedy do školy, kde přednášky byly, jsem dorazil deset minut po začátku. Ale na přednášky se mi nechtělo. Abych byl přesnější – na přednášky se nám nechtělo. Se mnou tam totiž byly i dvě holky – Štěpánka a Lucka.
Dohromady jsme chodili dvě hodiny po městě a vše zakončily na žíněnkách ve školní tělocvičně. Na první pohled to zní eroticky. Ale místo erotiky jsme probírali hlavně derivace.
Na přednáškách byl velice oblíbený Maro – tedy Marek ze Slovenska, který ale uměl perfektně česky. Jeho výklad byl přímo prošpikován trpaslíky. On nepoužíval pojmy jako hmotný bod, pohyb hmotného bodu, proměnná nebo objekt. On používal zásadně jen a jen trpaslíky.
Jeho výklad vypadal asi následovně:
„Tak si představte trpaslíka v bodě A a trpaslíka v bodě B. Oba dva mají hodinky. Já hodím tyč a když ji uvidí, pošlou mi dopis, kdy ji uviděli. A když náhodou nějaký trpaslík špatně měří, nakopnem ho a změříme jeho rychlost vzhledem k druhému trpaslíku…“ zkrátka to byla zábava. Navíc při tom měl neuvěřitelná gesta, a každé nakopnutí trpaslíka velmi živě demonstroval.
Boj o žlutou ponorku
Kromě přednášek a učení jsme tam hráli také celotáborovou hru. Byl to jakýsi boj o žluté ponorky. Vše se to vlastně udělalo podle písniček skupiny Beatles. To, co jsme tam dělali, bylo neuvěřitelné. Třeba jsme si měli deset kilometrů po silnici prsty cvrnkat tenisák (Naše družina si to nechtěně o pět kilometrů prodloužila). Jindy jsme si měli vymýšlet scénky. V nich se výborně projevoval Pavel s Laďou jako Mulder a Scullyová. Při jejich scénce jsme smíchy nemohli ani dýchat. To vše vyvrcholily jejich nechtěné neplánované akce. Například když jeden z diváků nečekaně zmáčkl spoušť fotoaparátu s bleskem, Laďa Scullyová neuvěřitelně vypískla leknutím. Následovala tak strašná vlna smíchu, že se představení muselo na pár minut přerušit.
Hodně zábavy také přinesla hra nazvaná „Romové a Julie.“ Děj byl prostý – Romeo a Julie se milovali a rodičům se to nelíbilo. Jako v Shakespearově originálu, jen se tam víc pracovalo s logaritmy a integrovalo. Vrcholem hry bylo, když jakýsi naštvaný rodič pod tlakem událostí zvolal: „Romeo, ty fracku, pojď sem, dám ti facku!“ Dokonale zprzněný Shakespeare.
Básnický večer
Jeden večer u táboráku byl věnovaný poezii. Skládali jsme několik typů básní – musely obsahovat deset vybraných slov, ze samohlásek jen písmeno e, nebo v nich mělo být obsaženo alespoň deset matematických výrazů. Zde jsou nejlepší ukázky. Pokud si vzpomínám, měla tam být použitá slova orgie, mamlas, paradox, nočník, šmoula, trpaslík, řemdih, kotel… další už nevím:
BALADA Z KOUZELNÉHO ZRCADLA
Já mamlas sedím na nočníku, nervy mám v kýblu vylité.
Viděl jsem sedm trpaslíků, všechny řemdihem pobité.
Snad před tím v slunce svitu jasném, se šmouly divé orgie,
konaly se v luhu divukrásném, kde řádí černá magie.
Sněhurce splav z očí kane, i cholera snad horší je,
utře si oři uplakané, a stane se z ní bestie.
Přes popel jít či v žhavém koksu, tam, kde ho nikdo nečeká,
v zajetí síti paradoxů – toť trpný úděl člověka.
Dvě beze jména:
Když jsem spal včera pod Stanem, to vám byl ale krásný den!
Vektory zpívali, matice cvrlikali, funkce tancovali, tenzory se smály,
a normy, míry, integrály jim k tomu hráli.
Nechápu, že jsme se se Stanem skrývali.
Jsme jen dva kamarádi, já a Stano, nic na tom není, nebo snad ano?
Když večer sedíme nad číslem PÍ, přemýšlím jen o tom, Stano, co ty.
Ta jeho milá, transcedentní povaha, vysvléká tvou duši úplně do naha.
Vidím nyní tvou touhu smělou, mít pod Stanem nejraději grupu celou.
. . .
Cholera, cholera, Štěpáne, co to neseš ve džbáně?
Nesu, nesu popel, vybuchl mi kotel.
Včera byly orgie, ten chlast mě jednou zabije.
Chtěl jsem jít ke splavu, v tom náhle kotel udělal buch!
Byla to rána jako z děla, vzduchem létala mrtvá těla.
To vám ale byla idylka, na slunci ležela mrtvolka!
Cholera, cholera, trpaslíku, cos to dělal na nočníku?
Bez ohledu na tvé chyby, je z tebe žrádlo pro mé ryby.
Posbírám si tě do kýblu, jako vzpomínku na výbuch.
Pak přišel ošklivý husita, jednu mi natáhl řemdihem do břicha.
To vám byla ale rána, zvracel jsem pak až do rána.
Jako obrovský básnický talent se ukázala Katka Šetková. Tady je něco z její tvorby.
Nad skálou blízko rybníka
mraky tiše plují,
já v sobě živým básníka,
co verše v duchu strojí.
Kraje spí a bory tiše
šumí v dáli, lehce dýše
země tato vzdálená.
A vyhaslý popel ohniště
nám připomíná stará bojiště,
na něž se stále vzpomíná.
Jemně zněla harfa, pěla
i flétna píseň přesmutnou,
když na bojištích se zvedla
válka cti pro milovanou.
Tu řemdih, tam kopí,
na zemi štít spořívá.
A v erbu zamazaném krví
šmoula tiše odpočívá.
Ten malý modrý trpaslík,
nevědouc nic, tu stojí.
Obraz jeho napoví,
že mladí měli býti svoji.
V čase, kdy slunko zapadá
orgie často konají
rody, jichž sláva utuchá
už staletí, co zmírají.
Z jednoho právě tohoto,
dívka, čistá jako květ,
čeká svého milého,
jenž zachránil pro ni svět.
Však on v boji dneska pad!
Ty mraky tiše plují dál
nad močálem temným,
tam kolem holých skal,
země naše umírá,
jen ve snech zase ožívá.
Já mamlas, co to se mnou je,
proč nezabránil jsem světu,
že takovýhle je?
Rozbitý nočník na smetišti,
rezavý kýbl na hnojišti,
tu panenka a plyšový medvídek,
vypadá to jak z hrůzostrašných povídek.
Však máme tu velký paradox,
to nevyřešil by ani Mulder Fox!
Být, či nebýt?
A opět Katka Šetková:
Hluboká byla půlnoc,
kraj i slunce spalo,
můj řemdih nestál za moc
a tedy se to stalo.
Byla jako panna
a já to na ní vzhléd
„Ty jsi můj malý šmoula,
přejdeme spolu v let.“
Příroda to řekla,
i luna, ten noční pán,
orgie pořádala,
já s ní byl v noci sám.
Když nám ptáci pěli,
tu píseň divokou,
ústa jsme propojili
chutí přesladkou.
Výsadek
Výsadek je tradice na táborech od Matfyzu. To se prostě vezme pět až osm lidí, závažou se jim oči, narvou se do malého embéčka, a vyjede se. Oči se jim pak rozvážou až na místě určeném náhodným výběrem. Samozřejmě nikdo z nich v žádném případě netuší kde je a kde je tábor. Úkolem je dostat se zpět do tábora, a pokud možno už do rána. Občas se hra ozvláštní pravidly jako že se nesmíme ptát na cestu česky ani slovensky. Nám třeba stalo, že když jsme se chtěli zeptat na cestu, jediný, kdo byl v tu dobu vzhůru byl jakýsi chlápek, který se díval na televizi. Strašně se divil, když mu asi v půl druhé ráno na okno zaklepala skupinka podivných magorů, kteří se lámanou angličtinou ptali na cestu. Otevřel nám okno jen ve slipech, ale protože za ním u té televize stála alej pivních lahví, moc jsme z něj nedostali.
Patrně nejslavnější výsadek všech dob se bohužel stal na táboře, kde jsem nebyl. Bylo to někde u hranic, a málem to skončilo uvězněním vedoucích. Celníci totiž odchytili jedno auto plné „výsadkářů“, a v domnění, že jde o ilegální převaděče do Německa chtěli zatknout řidiče. Naštěstí se s nimi dalo domluvit, a dokonce pak služebním vozem pomáhali rozvážet po okolí.
Dotazníky
Jeden večer jsme měli u ohně vyplnit dotazníky. Byly tam například položky jako:
- pohlaví
- co bych chtěl dělat
- kde bych chtěl dělat
- kolik bych chtěl/a mít dětí a pod.
Většinou to byla nuda, ale několik z nich stálo zato. Například někdo, tuším že Pavel, tam do položky pohlaví napsal: male. Anglicky to sice znamená to mužské, ale Stano to záměrně nahlas přečetl s českou výslovností jako malé. Jiný dopis byl až fanaticky feministický, a přehnaně hlásal práva žen. Ale psal ho kluk. Nebo jeden dopis, z nějž vybírám několik položek:
- Co by si chtěl v budoucnosti dělat? – Cokoli po mě bude chtít NASA.
- Kde by si chtěl pracovat? – V NASA.
- Kolik chceš mít dětí? – Tolik, kolik po mě NASA bude chtít, a všechny budou pracovat v NASA.
- Které tři věci by sis vzal na pustý ostrov? – Cokoliv, co mi NASA dá. a podobně.
Poslední úkoly
Poslední den před odjezdem byl velice veselý. Celý den jsme běhali po městě a hledali jednotlivá stanoviště s všelijakou cháskou, zastupovanou našima vedoucíma. Dostávali jsme od nich rady co dál a děsivé úkoly. Například Stano dal naší družině úkol přivést živého psa, který by poslouchal na povel sedni. Sehnali jsme ho, a i s dvěma klukama, kteří byli jeho majitelé, jsme ho dotáhli před Stana. Pes ale odmítl poslušnost a utekl. Přes plot pošty, kde zrovna seděli, jsme pobaveně sledovali, jak pes utíká po ulici a ti dva kluci za ním. Kolem nás proběhli ještě několikrát, ale jestli ho chytili, to už nevím.
Veřer byl táborák na rozloučenou. Mimo jiné jsme si tam vzájemně posílali vzkazy na papírkách, protože říct si všechno, to by jsme se asi ukříčeli. Já si s Luckou vedl rozhovor typu:
Pozdrav z krypty posílají mumie.
Z procházky po hřbitovř tě zdraví mumie. a pod.
Kupodivu jsem doma nedávno jeden ze vzkazů ještě našel:
Cesta zpátky nám poskytovala zajímavý výhled z oken vlaku. Místo polí a luk jezera, poškozené stavby… (Pokud jste si toho totiž nevšimli, bylo to v roce 1997, roce prvních velkých povodní.) K výjimečnosti situace přispělo I to, že ve vlaku jsme byli možná jedinní dva češi. V kupé s námi jeli Dánové, a chodbičku okupovali Japonci cestující do Budapeště.
