S Luckou jsme minulý víkend absolvovali ferratový kurs v rakouském pohoří Raxalpe, pořádaný brněnskou cestovní kanceláří Kudrna (doporučuji). Sraz byl v pátek v Brně v 17 hod. I když jsme s Luckou vyrazili s dvouhodinovou časovou rezervou a autonavigací, stejně jsme přišli na sraz pozdě. Nejdřív jsme si říkali, že jedeme zbytečně brzy, a tak jsme si udělali delší pauzu u jedné benzínky. Jenže pak jsme se chvilku jsme se motali na kraji Brna, a pak jsme nějakou dobu hledali místo srazu. Je to moje chyba, že jsem si pořádně nepřečetl instrukce, a tak jsme místo k autobusu přijeli ke kanceláři cestovní firmy Kudrna. Naštestí mi ochotná pracovnice poradila, že autobus čeká na autobusovém nádraží jen malý kousek dál směrem do centra a ukázala cestu.
K autobusu jsme dorazili téměř přesně v pět, kdy měl být odjezd, takže jsme ho zase tak moc nezpozdili. V autobuse jsem jako obvykle udělal kontrolu kapes, jestli jsem nezapoměl na něco důležitého. Měl všechno, jen jsem si nebyl jistý, jestli jsem zamkl auto. Naštěstí jel autobus kolem parkoviště, a tak jsem v příhodné chvíli zmáčkl na ovladači tlačítko pro zamykání. S radostí jsem z okna uviděl, jak moje fabie zablikala na pozdrav. Lucku to šíleně rozesmálo, a ani se jí nedivím. Většinu cesty jsem prospal. Probudila mě až rána, kterou jsem identifikoval jako klíče od auta, které mi z vyklouzly z kapsy a zapadly pod sedačku. Udělal jsem si v hlavě poznámku, že je tam nesmím zapomenout. Protože jsme byli už téměř u cíle, ani jsem se už nepokoušel usnout, a kochal se horsou krajinou. Někdy v té chvíli si Eliška vzala mikrofon, a řekla nám pár zajímavostí z místního kraje. Třeba že z řeky kolem které jedeme bere Vídeň pitnou vodu, a že je tu i muzeum vodovodů, kam se možná půjdeme podívat.
Ubytovna byla malá, ale útulná. Kvůli Lucce jsem začal pobyt odchytem pavouků. Pak jsme ve společenské místnosti vyfasovali ferratové sety spolu s úvodní instruktáží jak se to používá. Do setu mi pomáhala Zuzka a Eliška. Eliška mi poradila s přezkami, a Zuzka nám povídala o používání a bezpečnosti: „Nebojte se. Tyhle ferratové sety jsou udělané tak, že lidi s normální vahou…“ Prohlédla si mě, a pak s mírnou nejistou opaovala: „… s normální váhou bez potíží unesou.“ A ještě jednou si mě prohlédla.
Po návratu do spací místnosti jsme se pomalu začali ukládat ke spaní. A přitom jsme poslouchali Rokovi historky o ferratových výstupech. Kam všude lezl, co se mu tam stalo, jak se tam někteří lidé chovají. Když se dostal k historce, jak se na jednom těžším úseku zasekl jeden hodně tlustý klient, a jak ho přemlouvali, aby se nebál a lezl dál, zeptal jsem se ho: „A co když se na nějakém místě zasekneme my? Budete mít sebou lano, aby jste nás v případě potřeby vytáhli?“
Roko si mě prohlédl od hlavy až k patě. Bylo na první pohled jasné, že vážím minimálně o čtyřicet kilo víc než on.
„Na podobné věci rychle zapomeň,“ suše mi odpověděl, za smíchu všech okolo. Ulehli jsme, a brzy jsme všichni usnuli.
Ráno po probuzení byla vznesena žádost, ať spím příští noc raději na břiše, protože na zádech strašně chrápu. Roko strašně nadával na neznámého nočního turistu, který se v noci šel projít do lesa, a po návratu se prošel po chatě. Jeho blátěné stopy vedly skrz všechny místnosti, ale nikdo se nepřiznal. Ale tak strašné to zase nebylo. Nasnídali jsme se, a hned vyrazili v autobuse na první ferratu.
ferrata Wahringer Steig
První ferrata byla úrovně C. Začala poměrně vesele – v autobuse jsem si zapoměl ferratový set, a ke skále jsem vyrazil jen s helmou. Samozřejmě jsem se musel vracet.
Na této ferratě, respektive na jejím vrcholku, zrovna probíhalo cvičení záchranné služby. Rozdělili jsme se do tří skupinek. Já byl ve skupince pod vedením Elišky. Zopakovala nám základy lezení, a ukázala na laně mezi dvěma stromy jak se připnout k vodícímu lanu. Musela při tom hrozně řvát, protože nám nad hlavou kroužil vrtulník záchranářů. Něco ukazovala jen pantomimickými gesty, ale pochopili jsme to.
Obtížnost mě docela překvapila. Nikdy předtím jsem netišil, co to je obtížnost C. Předpokládal jsem, že začneme na něčem jednodušším, a ona hned téměř holá skála. Musím se ale přiznat, že i když jsem měl strach, vylezl jsem to téměř bez zaváhání. I když mi to připadalo hodně obtížné (nikdy předtím jsem nelezl, a tak jsem neměl srovnání), vylezl jsme to jako nic. Jen to přelézání na žebřík mi dalo trochu zabrat – asi metr široký překrok na dedmdesáti metrovou hloubou není nic příjemného. Zejména když to děláte poprvé. Ale zvládli jsme to všichni, a všichni jsme si to i rádi zopakovali.
Když jsme šli na druhý výstup, potkali jsme se tam s partou německých důchodců. Naši průvodci toto setkání uvítali, alespoň nám mohli názorně ukázat, jak vypadalo vybavení za první světové války. Jeden měl jen podivný sedací úvaz, jeho asi šedesátiletá patnerka měla zase jen prsní úvaz z hrubých konopných lan, a ten třetí, nejmladší, to lezl jen v sandálech. Eliška nám je ukázala jako nádherný příklad toho, jak to nemá vypadat. V případě pádu se první převrátí hlavou dolů, druhá se uškrtí, a tomu třetímu to bude dost klouzat. Hlavně nás varovala před lahví vody, kterou měl připevněnou na batohu, a zdůrazňovala, že až mu vyklouzne, poznáme, jak jsou helmy užitečně. Ale asi šlo o velmi zkušené ferratáře. I přes děsný stav jejich vybavení to vylezli jako nic.
Po návratu k autobusu jsme měli volnou chvilku na svačinu. Vytáhl jsem z batohu broskev, a sedl si s ní do trávy, abych si trochu odpočinul. Moc se mi ale nelíbilo, jak mě pořád nepříjemně šimrala stébla trávy do zad. Vstal jsem tedy, že si přesednu. V tu chvíli mi došlo, že mě nešimrala tráva, ale že sedím přímo v mraveništi rezavých mravenců. Stal jsem se tak zdrojem pobavení všech okolo, když jsem si je za poskakování a drbání pracně lovil ze svého spodního prádla. Kdyby to alespoň nebyli červení mravenci! Zrzaví mravenci mají totiž narozdíl od třeba relativně neškodných černých faraonů žihadla, a nebáli se je použít. Tahal jsem si je z kalhot ještě v autobuse cestou k Turecké tvrzi.
ferrata Pittentaler Klettersteig
Turkensturz, neboli Tureckou tvrz, postavil před asi dvěmi sty lety jeden šlechtic, a přikrášlením několika místních legend z ní vyrobil pěkné poutní místo. Prý tam za tureckých válek z velkého okna pod půlměsícem shazovali turky z oken. Nebo že tam nahoru na skálu duch panny Marie vylákal skupinu tureckých vojáků, oni pak nemohli dolů a popadali ze skály. Nebo že je tam zavedl malý chlapec, který se jim pak schoval, a turečtí vojáci pak opět popadali dolů… Legendy jsou to pěkné. I ta zřícenina. Má tu zvláštnost, že byla postavena už zřícená. Ano, ty rozvalené zdi byly takto postaveny schválně. Trochu mi to připomělo Německý hrad Lichtenstein, který byl postaven na skále po vzoru dávných pohádek a legend. Také vypadá historicky, ale v podstatě je to umělá památka. Ale nádherná… Zpátky k ferratě: Výstup od autobusu byl opravdu drsný. Teplota stoupala snad ještě víc než cesta. Na plošinu, kde začínal žebřík, jsme přišli notně schvácení. Tahle ferrata má obtížnost C-D, čili středně, ovšem s několika náročnějšími prvky.
Musím říct, že mi dala dost zabrat. Lezli jsme to i s batohy, ze kterých jsme vyndali vše, co se dalo, a nechali to v autobuse. Kromě vody – teplota se blížila ke třiceti stupňům, a bez vody nám hrozila dehydratace.
Vylézt nahoru bylo opravdu těžké. Několikrá jsem se trochu zasekl – třeba hned na konci žebříku. Nejvhodnější místo pro nohu jsem totiž měl za sebou, kam jsem vůbec neviděl. Nebo o kus dál byl nepříjemný převis, tvořený skoro hladkým kamenem bez úchytů. Po několikaminutovém přemýšlení jsem to musel vylézt výhradně pomocí rukou. Několik metrů jsem tak šplhal po ocelovém laně, a nohy se mi přitom jen volně kývaly ve snaze najít alespoň malou šterbinu nebo výstupek na hladké skále. Mám sice v rukou velkou sílu, ale tenhle způsob lezení hodně vysiluje. Bylo tam ještě několik podobných míst. Nakonec jsem se dostal do situace, že jsem nemohl dolů, ani nahoru. Dolů to nešlo, a nahoru jsem už neměl sílu. Naštestí se asi čtyři metry nade mnou objevila hlava buď Zuzky nebo Elišky, to už si nepamatuju. S velkou radostí jsem si vyslechl zprávu, že už jsem skoro nahoře, a že když bude nejhůř, tak mě vytáhne na laně.
Po minutce nebou dvou jsem se vydýchal, sebral poslední zbytky sil a nahoru se nějak dostal. V tu chvíli mi došel plný význam psychické podpory. Stačilo pár slov, a dokázal jsem to. Ruce se mi ještě dlouho klepaly vyčerpáním, ale to už jsem byl v bezpečí nahoře.
Nahoře mi Roko potřásl rukou, že jsem to dokázal. Chvíli jsme pak všichni poseděli v Turecké tvrzi, než jsme se vydali dolů. Začalo sice mírně krápat, ale nic hrozného.
Bylo ještě poměrně brzy, a tak jsme se cestou zpět do chaty na chvíli zastavili v muzeu vodovodů.
Večer s promítáním
Na večer bylo naplánováno promítání spolu s přednáškou o ferratovém lezení. Ve společenské místnosti jsme byli první já a Lucka. Zašli jsme si před tím ještě na večeři. Douho jsme zkoumali jídelní lístek. Německy jsme oba dva dohromady byli na úrovni první lekce německého jazyka, takže jsme rozluštili jen dvě jídla: Wiener Schnitzel a Spagetti Bolognes. Díky místnímu exotickému kuchaři z dalekých Himalájí tam byly i položky jako Nepalische MOMOS a podobně, ale to si nikdo z nás dvou netroufl risknout. Po přibližně půl hodině jsme se tedy rozhodli pro klasiku, a objednali si dvakrát Wiennerschnitzel.
Ještě nikdy před tím jsem v restauraci nedostal dva řízky na jednom talíři. Takhle byli řízky oproti nám v přesile 4 :2. Měli jsme s tím co dělat. Copak já, do mě se toho vejde hodně, ale chudák Lucka do sebe dostala sotva jeden.
Když jsme dojídali, přišli průvodci, a táhli sebou balíček, o kterém jsem se domníval, že to jsou lyže. Jak se ukázalo, v tom obalu bylo velké složené promítací plátno. Pomohl jsem jim ho složit. Několikrát se nám podařilo rozhoupat lustr, a při pokusu o rozvinutí začala z plátna vypadávat zlámaná plastová kolečka. Po chvilce nám bylo jasné, že ty ulámané kousky plastu mají vliv na rozvinutí a navinutí plátna. Měli jsme tedy dvě možnosti: buď použít velkou sílu, nebo ten mechanismus rozebrat a plátno natáhnout ručně. Zvolili jsme druhou, o poznání pomalejší metodu. Sice se nám ještě několikrát podařilo rozhoupat lustr, ale nakonec bylo promítací plátno přípraveno.
Promítání bylo zajímavé. Něco o historii ferrat, něco o úvazech, ale hlavně fotky z různých světových ferratových cest. Většinu z nás u některých fotek chytaly závratě. Hlavně ty provazové můstky stovky metrů nad zemí nás děsili už jen na obrázku.
ferrata Wagnersteig
Ráno jsme se sbalili a vyrazili k poslední, celodenní ferratě, respektive dvěma. U té první jsme dostali navybranou – buď tu těžší ferratu Gebirgvereinteig, což byla déčková úroveň, nebo snažší Wagnersteig, což byla ferrata úrovně A. Moc jsem si po včerejši na prvky úrovně D netroufal, a tak jsme zvolil snažší variantu.
Tou “snažší” cestou po ferratě Wagnersteig jsme nakonec šli tři: Já, Vendula a Braňo. Ale o moc snažší cesta to tedy nebyla. Šli jsme skoro po kolmém svahu, místy byly do cesty upevněny žebříky a ocelová lana.
Chvílemi jsem si říkal, že lézt po skále s ostatními by možná bylo snažší, a že jsem to možná měl přeci jen zkusit. Pak se ale stalo něco, kvůli čemu jsem byl rád, že jdu právě touto cestou. Ozval se dupot, jako by někdo sbíhal dolů směrem k nám, a asi čtyři metry od nás proběhl horský kamzík. Rychle jsem vytáhl foťák a mačkal spoušť. Kamzík nás oběhl, a usadil se na skále asi deset metrů od nás. Když si vzpomenu, jak jsme v Alpách celý týden obhlíželi skály, a doufali, že nějakého uvidíme, a teď seděl jeden jen malý kousek ode mě.
Když jsme si ho vyfotili každý alespoň desetkrát, pokračovali jsme vzhůru. Cesta byla stále prudší a prudší, až se z ná stala skála. Naštěstí ne tak moc prudká, aby jsme museli vyndat sedáky a přivazovat se.
Nahoře jsme všichni několik dlouho vydýchávali. Teplota stále stoupala, a výstup byl hodně prudký. Ještě před několika dny byla teplota jen lehce nad deseti stupni nad nulou, pršelo několik týdnů v kuse, a celá střední Evropa byla zaplavena rozvodněnými řekami. Jenže tenhle víkend se to zlomilo, a teploty se začaly šplhat přes třicítku. A to bylo číslo, které jsem raději nechtěl ani znát.
Nahoře jsme si v restauraci koupili něco k pití, a vyrazili jsme za ostatními. Ani jsme netušili jak jsme jim blízko – jen asi po čtvrt hodince chůze jsme narazili na Rokovu skupinku, jak vylézá zpod hrany útesu. Společně jsme pak dorazili na místo srazu u chaty Huberthaus.
ferrata Steirerspur
Jen pár kroků od Huberthausu byla naše poslední ferrata. Narozdíl od všech předchozích začínala sestupem. Všechny ostatní ferraty jsme lezli jen nahoru nebo do strany. Tahle připomínala písmenu U – dolů, doleva, nahoru. Začátek byl poměrně drsný – řetěz ležel na zemi a mizel dole za hranou útesu. Ale to, co vypadalo ze zhora nebezpečně, byla pěkná ferrata. Škvíry ve skále a kameny byly přesně tam, kde jste je čekali. Původně děsivý překrok za hranu skály, kam nebylo vidět, byl pohodový. Zato výstup v závěrečné části byl těžký. Šikmá skála byla téměř hladká, a místy tam prosakovala voda. Hubenější se mohli ramenem opřít o skálu a vystoupat nahoru skalní štěrbinou. To nebyl můj případ, já jsem na tu štěrbinu moc tlustý. Musel jsem tedy jako včera lézt silově a vyšplhat po jistícím laně. Narozdíl od včerejší ferraty Pittentaler Klettersteig cesta stoupala šikmo, a ne kolmo, takže to tak těžké zase nebylo. A kdyby nebylo takové vedro, celou tu ferratu bych si zopakoval.
Nahoře u Huberthausu jsme ještě chvilku poseděli, a vyrazili na cestu k autobusu. Cesta vedla nejdřív z kopce, pak zase nahoru, a řeknu vám, že jsme se v tom třicetistupňovém vedru dost zapotili.
Skywalk
Naší poslední zastávkou byla vyhlídková plošina Skywalk. Náš řidič omylem zajel s autobusem na parkoviště pro osobní vozy. Netušili jsme, že se s velkým autobusem dokáže otočit tam, kde by to nezvládli řidiči osobáků. Jeho výkon jsme rozhodně museli ocenit potleskem, protože protočit se jen několik centimetrů od auta a neškrábnout ho, to si zaslouží ocenění. Znám lidi (nebudu jmenovat), kteří dokáží nabourat i na prázdném parkovišti.
Okolo Skywalku to opravdu žilo. Po skalách lezli horolezci, nad hlavami nám létali paraglidisti, a ten nádherný výhled… prostě nádhera. U autobusu jsme pak odevzdali půjčené vybavení a domů. Cesta zpět byla poměrně klidná. Občas míjeli cedule s teplotou dálnice. Vzduch i vozovka měli kolem třiceti stupňů.
Řeknu vám, že tak pěkný víkend jsem už dlouho nezažil. A musím říct, že brněnskou cestovní kancelář Kudrna budu všude jen doporučovat.
