V květnu je několik státních svátků, a tedy i dny pracovního volna. A i když se letos svátky a pěkné počasí časově moc neshodují, ve středu prvního to náhodou vyšlo.
Už nějaký ten čas jsem měl v hlavě plán na výlet do Českého ráje. Respektive několik výletů. Český ráj je veliký, a je tam toho hodně k vidění. Naposledy jsem tam byl s naší třídou z gymplu v rámci turistického kurzu, ale to už je asi patnáct let.
Na ten výlet jsem pozval i Lucku. A nebýt ji, ani bych se tam asi nedostal, protože mě začalo nějak zlobit auto. Nechtělo se mu z ničeho nic startovat, ale podařilo se mi ho nakonec přemluvit. K Lucce domů ještě dojelo, ale dál jsem si netroufal. Museli jsme tedy vzít to lucčino.
Cesta byla až na několik drobných zabloudění v pohodě. Trochu mě překvapilo, že to parkoviště je placené. Podle leteckých snímků ho tvořil jen jakýsi hliněný plácek, ale dvacet korun za den není moc. Zaparkovali jsme, zaplatili, a vyrazili po červené.
Překvapilo mě, kolik jsme potkávali lidí. Nečekal jsem, že by jsme byli v lese sami dva, ale velikost těch davů lidí mě opravdu překvapila. Naštěstí jsem po chvíli vypozoroval, že ty davy se houfují hlavně kolem význačných míst – zřícenin a vyhlídek, jinak je les v podstatě prázdný.
Jedna z našich malých odboček byla k Obětnímu kameni. Má sice mít tvar kalichu, ale nám silně připomínal královský trůn, a tak mi v něm Lucka ochotně zapózovala.
Cestou jsme se pokoušeli najít i několik kešek. Geocaching je moc zajímavý koníček. Díky němu se dostanete na místa, kam by jste se jinak nikdy nedostali. My s Luckou jsme se tak dostali při hledání kešky nazvané „Past na opice“ kousek pod vrcholek skály, kde jsme málem uvízli. V popisku kešky sice uváděli, že „není třeba provádět žádné horolezecké výstupy“, ale to jsme si bohužel přečetli až na místě, odkud jsme nemohli ani nahoru, ani dolu. Hlavně ta úzká skalní štěrbina téměř bez úchytů mě děsila. Nahoru to ještě jakž takž šlo, ale cestou dolu hrozilo, ze to neubrzdíme.
No, ale nějak jsme se dolů přece jen dostali. A tam jsem navrhl, že by jsme to mohli zkusit ještě z trochu jiné strany. Tentokrát se nám podařilo vrchol zdolat, ale v tu chvíli se bohužel Lucce v GPS-ce vybyly baterie, a tak i když jsme stáli jen pár kroku od kešky, nemohli jsme určit její polohu. Alespoň jsem udělal několik pěkných fotek.
Další část cesty byla sice jen obyčejný les s minimem skal, ale krásným. Dokonce ze zamračené oblohy začalo svítit sluníčko, a udělalo se i docela teplo. Až do té doby jsem měl tak trochu strach, že začne pršet, ale od této chvíle jsem si začal cestu opravdu vychutnávat.
Poměrně nepříjemně mě překvapilo místo s poetickým názvem „Nádherná vyhlídka“. Namísto sklalní plošiny s výhledem do kraje nás čekalo parkoviště, penzion s restaurací a ohrada s pštrosy. Alespoň jsme si koupili pití, a na chvilku poseděli, ale přes zahrádku hospody plnou turistů jsme z výhledu moc nevideli.
Následovala poslední, ale asi nejlepší část naší cesty. Kousek za „Nádhernou vyhlídkou“ jsme šli skrz Studený průchod. Jméno k němu opravdu sedí, studený průvan mě donutil zapnout si mikinu až ke krku.
Jsem si jistý, ze práve tady se musela točit pohádka Třetí princ, a že někde tady musel být do skály uvěznený princ Jindrich. Škoda jen, že průchod byl dost temný, a tak fotky zevnitř za moc nestály. Ale fotky vstupů z obou stran se vydařily.
A pak přišel zlatý hřeb výletu – zřícenina skalního hradu Drábské světničky. Nahoru vedou poměrně příkré schody. Bez kovového zábradlí je cesta nahoru téměr vyloučená. Na fotce to ani tak moc nevynikne, ale zkuste si dát oči k dolnímu okraji monitoru, a pak budete mít jakous takous představu o prudkosti schodů.
Nahoře asi měla Lucka pocit, že mi přeskočilo. Přebíhal jsem z plošinky na plošinku, lezl do každé díry, a slezl kdejaký žebrík. Připadal jsem si totiž jako malý kluk na nové prolízačce. Je to tak nádherně komplikované místo, že nebylo možné to na jedné fotce zachytit. A ten výhled! Skoro jako v Hobbitovi, včetne osamělé hory na obzoru (sice je špatně vidět, ale je to Bezděz). Tam se taky někdy musím jet podívat.
Cestou zpátky na parkoviště to nebylo už tak zajímavé, ale i vesničky v Českém ráji jsou pěkné. Když jsme uviděli tuhle zříceninu, kruh se uzavřel – pod ní jsme parkovali.
Na parkovišti mi Lucka vrazila do ruky klíče, že zpátky budu řídit já. A abych si to náhodou nerozmyslel, rychle zasedla na sedadlo spolujezdce. 🙂
U Lucky doma jsem si vyzvedl svoje auto, které naštěstí nastartovalo. Naposledy, to jsem ale zjistil až doma. Když jsem druhý den to dýchavičné startování popisoval bráchovi, který se v autech vyzná líp než já, chtěl si to zkusit sám. Otočil klíčkem v zapalování, a pustil auto samospádem ulicí dolů doufaje, že motor naskočí. Nenaskočil, a tak od té doby parkuju dole v ulici, protože nahoru to uz moje auto nevyjede.
